0

Oprávněná a neoprávněná sebeobrana

Je-li vlastenectví posledním útočištěm bídáků, jak prohlásil Samuel Johnson, pak je sebeobrana posledním útočištěm agresorů. Obhajoby sebeobrany pohotově plynou jak z úst paranoiků, tak těch, kdo se uvážlivě chtějí bránit hrozícímu útoku. Argumentem pro případný útok Američanů na Irák je - jak jinak - sebeobrana, tedy potřeba chránit sebe a své spojence a zabránit Saddámu Husajnovi v použití zbraní hromadného ničení.

Písničku o ,,sebeobraně" ovšem už notovali i zpěváci s horší pověstí. Timothy McVeigh, pumový atentátník z Oklahoma City, který v roce 1995 zabil 168 lidí, se domníval, že brání Ústavu Spojených států před bezohlednou federální vládou. Yigal Amir byl přesvědčen, že brání Izrael proti premiérovi ochotnému vydat posvátná území nepříteli, když v témže roce spáchal atentát na Jicchaka Rabina.

Pachatelé násilných činů jen zřídka připouštějí, že v jejich případě šlo jednoduše o útok, a ne o akt obrany života, svobody nebo jiné významné hodnoty. Existuje nějaká rozeznatelná hranice mezi oprávněností a neoprávněností sebeobrany? Právníci se musí po této odlišnosti pídit, neboť pokud se poddáme rétorickým tvrzením politiků a paranoiků, hranice mezi útokem a sebeobranou se ztratí.

OSN se pokusila vymezit rámec sebeobrany, ale ten jde nejdál, když státům povoluje uchýlit se k násilí, jedině když ,,dojde k ozbrojenému útoku." To příliš nedává smysl, protože státy si musí zachovat právo bránit se i proti hrozícímu nebezpečí.