0

Bezpečnost v době nenávisti

V době palestinských sebevražedných atentátníků a následků hromadné vraždy a kolektivních sebevražd z loňského 11. září se svět pokouší dát nový smysl slovu bezpečnost. Slýcháváme o masových sebevraždách náboženských sekt a o sebevraždách jednotlivců ve vojenských operacích. Tak ničivý účinek jako teď však sebevraždy dosud nikdy neměly. Do onoho osudného zářijového dne jsme si ani nedokázali představit vojenskou operaci, pro jejíž účastníky je vlastní smrt ne pouhou možností, nýbrž nevyhnutelným a chtěným cílem.

Sebevražedná hromadná vražda je důsledkem organizované nenávisti - naprosté touhy ublížit nepříteli ne za to, co má (tedy závisti), ani za to, co dělá (tedy hněvu), ale za to, čím a kým je. To, co člověk nebo skupina lidí má nebo dělá, lze změnit přerozdělením majetku nebo jinými protiopatřeními, ale to, čím a kým je, lze jen zničit.

Jakožto výraz náboženské zaujatosti má organizovaná nenávist své kořeny v kolektivním zjevení Božího pořádku a povinností z něj vyplývajících a v příslibu věčné odměny pro ty, kteří se bezpodmínečně zaváží splnit Boží úmysly. Závist, hněv a smutek bolí. Ale k nenávisti patří navíc sebeuspokojení z plnění hrdinského poslání.

Nenávist spojenou s 11. zářím se nemálo lidí pokoušelo vysvětlit jinými způsoby: jistě, globální ekonomický vliv Ameriky a její politická hegemonie přinejmenším utvářely podmínky, v nichž tato nenávist vznikala. Netvrdí to ostatně snad sama americká vláda, když hovoří o své "vizi palestinského státu" a když s dosud nevídanou přísností kritizuje izraelskou politiku?