4

Homosexuálové a nová veřejná filozofie

LONDÝN – Tisíce let stará soustředěnost lidstva na kolektivní přežití už není hlavní starostí, a tak pozornost hrstky šťastných společností na Západě pohlcují otázky lidských práv čili práv jednotlivce. V posledních desetiletích zažíváme druhý rozkvět individualismu souvisejícího s mysliteli devatenáctého století, jako byl John Stuart Mill.

Práva jednotlivce překryla vlna běsů první poloviny dvacátého století. Od 60. let se ale vášně do té doby vynakládané na nápravu kolektivních křivd čím dál silněji přelévají do zabezpečování práv lidských bytostí jako jednotlivců. Ostatně můžeme-li říct, že dnes Západ má určitou veřejnou filozofii, jedná se o filozofii lidských práv.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Drobným, ale příznačným příkladem je současná debata v britském parlamentu o návrhu zákona přiznávajícího párům stejného pohlaví právo na manželství, která přichází poté, co na jaře bylo o uzákonění stejnopohlavních sňatků rozhodnuto ve Francii. Británie má skutečně tak trochu zpoždění: sňatky homosexuálů povoluje už třináct zemí a obvykle konzervativní současný Nejvyšší soud USA nedávno zrušil „Zákon na ochranu manželství“, přijatý v roce 1996 výslovně s cílem zapovědět homosexuální sňatky, jakož i zákon zakazující manželské svazky homosexuálů v Kalifornii.

Teprve v roce 2004 dostali britští homosexuálové možnost uzavírat „registrovaná partnerství“ – svazky stejného právního postavení jako manželství, jimž je však upřeno totéž označení. Tím se věc nevyřešila; vášeň pro lidská práva se jednoduše posunula o úroveň výš. Upírat homosexuálním párům zákonné právo označovat se za sezdané je – či spíše začalo být – nepřijatelně diskriminační. Umožnit jim sňatky se ale ukazuje jako tvrdší legislativní oříšek než dát jim možnost uzavírat registrovaná partnerství.

V parlamentní debatě, která předcházela pravděpodobnému schválení této legislativy, se odkryl klasický případ střetu mezi institucí (manželstvím) a zájmem (lidská práva). Odpůrci i zastánci návrhu uznávají, že manželství se v průběhu času různými způsoby měnilo. Shodnou se také v tom, že určité stěžejní jádro zůstává neměnné. Rozcházejí se ale v názoru, co tvoří toto jádro.

Podle hlavního argumentu odpůrců návrhu se manželstvím odjakživa rozumí celoživotní svazek zaměřený na plození a výchovu dětí. Právě to je jeho „normativním“ významem – jde o to nejlepší, s čím lidstvo přišlo, aby si zajistilo přežití. Jako takové je manželství nevyhnutelně určeno příslušníkům opačného pohlaví.

Proti tomu zastánci sňatků osob stejného pohlaví argumentují tím, že konstantou, která definuje manželský svazek, je závazek páru milenců „kráčet životem společně“. Jedinými podstatnými kritérii jsou láska a věrnost. Upírat manželský stav těm, kdo takovou veřejnou přísahu chtějí složit, je jednoduše nespravedlivé.

Pokusy spor rozmělnit byly mnohé a důmyslné. Ve Sněmovně lordů její bývalý předseda baron Mackay z Clashfern předložil pozměňovací návrh, který vyžadoval, aby návrh zákona rozlišoval mezi manželstvím (osob stejného pohlaví) a manželstvím (osob opačného pohlaví). Společné slovo manželství, prohlásil, by odstranilo diskriminaci, ale upřesněním v závorce by se uznalo, že jde o dva různé manželské stavy.

Zastánci návrhu umožňujícího stejnopohlavní sňatky se „manželství v závorkách“ vysmáli. Po zamítnutí návrhu barona z Clashfern 314 ke 119 hlasům zůstává původní znění návrhu z velké části nedotčeno. Církve by stejnopohlavním svazkům nemusely dávat posvěcení a učitelé by je proti své vůli nemuseli propagovat; co se však týče samotného stavu, manželství by nebylo pohlavně vymezené.

Argumentace na obou stranách byla na vysoké úrovni, zejména ve Sněmovně lordů. Když jsem tam ale seděl a debatě naslouchal, musel jsem si klást otázku, o jaký zlom se tu jedná, že se tolik intelektu a citů soustřeďuje na takovou drobnost, že stát uznává podstatu určité věci, ale upírá jí pojmenování konkrétním slovem (manželství).

Ze slovníkářského pohledu mají odpůrci stejnopohlavních sňatků zajisté pravdu.

 Historicky manželství nebylo, řečeno slovy jednoho z kolegů, „protáhlou obálkou,“ do níž se vejde každý projev lásky a věrnosti. V současné Británii tak vnímáno není a už vůbec ne ve světě za hranicemi Západu, kde se za normu považují svazky mezi mužem a ženou.

Argumenty odpůrců návrhu však mají jednu do očí bijící slabinu: přestože ponuře odkazují na „nezamýšlené důsledky“ legalizace stejnopohlavních sňatků, nedokážou přesně konkretizovat, co by takové důsledky mohly obnášet. Není vůbec zřejmé, že by tímto „doplněním“ měla být nějak ohrožena „normální“ manželství či plození a výchova dětí.

Nadto se odpůrci návrhu vyhýbají faktu, že tradiční manželství je v západních společnostech v dosti pokročilém stavu rozkladu. Čím dál méně lidí se obtěžuje vstoupit do manželství, které se stále méně považuje za celoživotní pouto. Rodiny mají méně a méně potomků a rostoucí počet dětí se rodí mimo manželský svazek. Jedním z „nezamýšlených důsledků“ návrhu tedy může být žádoucí příliv zájemců o vstup do řad sezdaných párů, třebaže se jedná o zájemce historicky neobvyklého druhu.

Po dlouhém rozvažování jsem hlasoval pro návrh zákona, byť bez pronikavého pocitu, že se beru za svobodu. Menšině to přináší jasnou výhodu v jejím postavení, většině nevzniká žádná zjevná újma a dlouhodobé důsledky nikdo nezná. Nakonec jsem měl pocit, že není co řešit.

Přesto se cítím nesvůj. Každá instituce, napsal Mill v eseji O svobodě, musí prokázat smysl své existence; nedokáže-li to, zasluhuje si být zrušena.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Co ale platí za ospravedlnění smyslu? Sama instituce, v níž zasedám, totiž Sněmovna lordů, není nijak racionálně odůvodněná co do složení ani pravomocí, jak reformátoři bryskně zdůraznili. Jistou známkou důležitosti instituce jako manželství je ale už její věkovitost. Přinejmenším obezřetnost by reformátory měla vést k zamyšlení.

Z angličtiny přeložil David Daduč