CAMBRIDGE: Rusko dále pokračuje v krocích, jež ohromují a omračují. Deset let po pádu berlínské zdi a téměř osm let od konce Sovětského svazu Rusko stále není schopno nalézt svoji cestu do světa. Ekonomika zkolabovala a vykazuje jen nepatrné náznaky svého oživení. Korupce vládne všemu. Politický systém se potácí od krize ke krizi bez jakéhokoliv zjevného propojení mezi politickými vůdci a ruskou společností. President Jelcin je nemocný a nevyzpytatelný. Neexistují žádné důvěryhodné ruské osobnosti, jež by na světovém jevišti hráli nějakou roli.
A tak znovu zaznívá prastará ruská otázka: „Co by se s tím mělo udělat?“ Jeden z názorů říká, že problém leží ve strategii hospodářských reforem, jež Rusko zavedlo po roce 1991. Někteří odborníci namítají, že Rusko reformovalo svoji zemi „příliš rychle“, že mělo přijmout gradualistickou, postupnou reformní strategii, něco, co se postupně provádí v Číně. Jiní naopak argumentují, že Rusko předřadilo privatizaci před všechny institucionální reformy jako je například ustavení soudního systému. Na základě tohoto pohledu lze říci, že klíč ke stabilizaci Ruska i k jeho eventuálnímu hospodářskému růstu vězí v opětovném posílení státní kontroly nad částí ekonomického života.
Dle mého soudu by bylo velkou chybou vinit z problémů Ruska „rychlost“ ekonomických reforem, zejména když skutečných reforem proběhlo tak žalostně málo! Býval jsem ekonomickým poradcem v Polsku (1989-91), Estonsku (1992), Slovinsku (1991-92) a rovněž v Rusku (1992-93). Sledoval jsem všechny tyto země (a stejně tak i mnoho dalších) věru pozorně. A všem těmto zemím jsem dal podobnou základní radu. Estonsko, Polsko a Slovinko začaly prosperovat; Rusko nikoliv. Důvod tohoto rozdílu totiž není v přehnané „rychlosti“ ruských reforem, ale je jím geografická poloha, strukturální podmínky, a samozřejmě politika.
CAMBRIDGE: Rusko dále pokračuje v krocích, jež ohromují a omračují. Deset let po pádu berlínské zdi a téměř osm let od konce Sovětského svazu Rusko stále není schopno nalézt svoji cestu do světa. Ekonomika zkolabovala a vykazuje jen nepatrné náznaky svého oživení. Korupce vládne všemu. Politický systém se potácí od krize ke krizi bez jakéhokoliv zjevného propojení mezi politickými vůdci a ruskou společností. President Jelcin je nemocný a nevyzpytatelný. Neexistují žádné důvěryhodné ruské osobnosti, jež by na světovém jevišti hráli nějakou roli.
A tak znovu zaznívá prastará ruská otázka: „Co by se s tím mělo udělat?“ Jeden z názorů říká, že problém leží ve strategii hospodářských reforem, jež Rusko zavedlo po roce 1991. Někteří odborníci namítají, že Rusko reformovalo svoji zemi „příliš rychle“, že mělo přijmout gradualistickou, postupnou reformní strategii, něco, co se postupně provádí v Číně. Jiní naopak argumentují, že Rusko předřadilo privatizaci před všechny institucionální reformy jako je například ustavení soudního systému. Na základě tohoto pohledu lze říci, že klíč ke stabilizaci Ruska i k jeho eventuálnímu hospodářskému růstu vězí v opětovném posílení státní kontroly nad částí ekonomického života.
Dle mého soudu by bylo velkou chybou vinit z problémů Ruska „rychlost“ ekonomických reforem, zejména když skutečných reforem proběhlo tak žalostně málo! Býval jsem ekonomickým poradcem v Polsku (1989-91), Estonsku (1992), Slovinsku (1991-92) a rovněž v Rusku (1992-93). Sledoval jsem všechny tyto země (a stejně tak i mnoho dalších) věru pozorně. A všem těmto zemím jsem dal podobnou základní radu. Estonsko, Polsko a Slovinko začaly prosperovat; Rusko nikoliv. Důvod tohoto rozdílu totiž není v přehnané „rychlosti“ ruských reforem, ale je jím geografická poloha, strukturální podmínky, a samozřejmě politika.