7

Ruské hrozbě dochází palivo

BRUSEL – Určující událostí roku 2014 byla pro Evropu anexe Krymu Ruskem a jeho vojenská intervence do donbaské oblasti na východě Ukrajiny. Počínání Kremlu bylo v přímém rozporu s klíčovými principy, jimiž se Evropa více než šedesát let řídila, zejména se zřeknutím se snahy měnit státní hranice s použitím síly. Rusko však není v situaci, kdy by mohlo svou agresivní zahraniční politiku udržet.

Často se tvrdí, že Rusko reagovalo na vnímané zásahy Evropské unie a NATO v jeho „blízkém zahraničí“. Dějiny však nabízejí jednodušší vysvětlení: Desetiletí setrvale stoupajících cen ropy Rusko osmělilo a vyvolalo v něm ochotu využít jakékoliv příležitosti k nasazení vojenské síly.

Podobnou zkušenost udělal Sovětský svaz před čtyřiceti lety, kdy dlouhé období stoupajících příjmů z prodeje ropy podnítilo jeho stále asertivnější zahraniční politiku, která vyvrcholila v roce 1979 invazí do Afghánistánu. Po prvním ropném embargu z roku 1973 se ceny ropy vyšplhaly na čtyřnásobek původní hodnoty a objevení rozsáhlých zásob v 70. letech se zasloužilo o prudký růst sovětské těžby. V důsledku toho se hodnota sovětské ropné produkce zvýšila v letech 1965 až 1980 téměř dvacetinásobně.

Stoupající ropné bohatství podpořilo důvěryhodnost režimu – v neposlední řadě tím, že umožnilo značné zvýšení vojenských výdajů – a rostoucí hospodářská a vojenská síla vyvolala u geriatrického vedení Sovětského svazu obnovený pocit nezranitelnosti. Invaze do Afghánistánu tak nebyla pouhou improvizovanou reakcí na místní vývoj událostí (konkrétně na puč v Kábulu), ale i přímým výsledkem tohoto trendu.