Paul Lachine

Přehodnocení růstového imperativu

CAMBRIDGE – Moderní makroekonomika podle všeho často za alfu a omegu politiky považuje svižný a stabilní hospodářský růst. Takové poselství se ozývá z politických debat, zasedacích sálů centrálních bank i předních stránek novin. Má ale skutečně smysl navěky pokládat růst za hlavní společenský cíl, jak učebnice ekonomiky implicitně předpokládají?

Ovšemže, mnohé kritiky standardních ekonomických statistik prosazují širší měřítka národního blahobytu, kupříkladu předpokládanou délku života při narození, gramotnost atd. K takovým posudkům patří Zpráva OSN o lidském rozvoji a nověji též práce Francouzi financovaného Výboru pro otázky měření hospodářské výkonnosti a sociálního rozvoje, jejž vedou ekonomové Joseph Stiglitz, Amartya Sen a Jean-Paul Fitoussi.

Problém je ale možná hlubší než statistická zploštělost: jde o neschopnost moderní teorie růstu patřičně zdůraznit, že člověk je v zásadě společenský tvor. Lidé své bohatství nehodnotí podle nějakého absolutního měřítka, nýbrž na základě toho, co vidí kolem sebe.

To continue reading, please log in or enter your email address.

To read this article from our archive, please log in or register now. After entering your email, you'll have access to two free articles every month. For unlimited access to Project Syndicate, subscribe now.

required

By proceeding, you agree to our Terms of Service and Privacy Policy, which describes the personal data we collect and how we use it.

Log in

http://prosyn.org/cNKjvsn/cs;

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.