11

Přehodnoťme inflační cílení

CURYCH – V posledních dvaceti letech se stalo převládajícím rámcem měnové politiky inflační cílení. Všechny velké centrální banky včetně amerického Federálního rezervního systému, Evropské centrální banky nebo Švýcarské národní banky ho v podstatě (byť ne výslovně) přijaly. Globální ekonomická krize z roku 2008, ze které se svět stále plně nezotavil, však vyvolala vážné pochybnosti o tomto přístupu.

Banka pro mezinárodní platby už dlouho tvrdí, že čisté inflační cílení není slučitelné s finanční stabilitou. Nezohledňuje totiž finanční cyklus, a tím vytváří přehnaně expanzivní a asymetrickou měnovou politiku. Navíc i hlavní argument ve prospěch inflačního cílení – totiž že od počátku 90. let přispívá k poklesu inflace – je přinejlepším pochybný. Dezinflace ve skutečnosti začala už zkraje 80. let – dlouho před „vynálezem“ inflačního cílení – díky soustředěnému úsilí tehdejšího šéfa amerického Federálního rezervního systému Paula Volckera. A od 90. let je pravděpodobně hlavním důvodem celosvětového poklesu inflačního tlaku globalizace – zejména začlenění Číny do světové ekonomiky.

O něco novějším dokladem, že inflační cílení není příčinou dezinflace, kterou od 90. let zažíváme, je neúspěšná snaha stále většího počtu centrálních bank vyvolat ve svých ekonomikách reflaci. Pokud centrální banky nedokážou zvýšit inflaci, pak z toho logicky vyplývá, že možná předtím neměly vliv ani na její snížení.

Faktem je, že původním cílem centrálních bank nebyla stabilita spotřebitelských cen; indexy spotřebitelských cen v době založení většiny z nich ještě ani neexistovaly. Centrální banky vznikly proto, aby vládám zajišťovaly válečné financování. Později se jejich poslání rozšířilo o funkci věřitele poslední instance. Teprve při enormní inflaci v 70. letech centrální banky objevily – nebo v jistém smyslu znovuobjevily –, jak je žádoucí udržovat stabilní hodnotu peněz.