0

Jak reformovat bankovní reformu

LONDÝN – Během posledních tří let byly oceány inkoustu (či bajtů) věnovány formulacím programů k rozlousknutí hlavolamu bank „příliš velkých, aby padly“. Mnozí akademici a učenci plísní regulátory a centrální bankéře za neschopnost pochopit zjevné půvaby takzvaného „úzkého bankovnictví“, určité restaurace oddělenosti komerčního a investičního/obchodního bankovnictví z éry platnosti Glassova-Steagallova zákona nebo dramaticky vyšších kapitálových požadavků. Kdyby prý jedno z těchto řešení bylo zavedeno, svět by byl bezpečnější a šťastnější a daňovým poplatníkům už by nehrozilo, že budou sanovat naprosto neschopné finančníky.

Bankéři v reakci na to mají sklon k tvrzení, že jakýkoli zásah do jejich byznysu by byl nehorázným atakem na jejich nezcizitelné lidské právo dle libosti prošustrovat peníze akcionářů a vkladatelů. Navíc tvrdí, že náklady každého zvýšení povinného základního kapitálu by se jednoduše přesunuly na vypůjčovatele v podobě vyšších úrokových sazeb, což by způsobilo zadrhnutí hospodářského růstu.

Člověk by to mohl označit za dialog hluchých, až na to že většina neslyšících se spolu pomocí znakového jazyka a dalších způsobů docela dobře dorozumí.

Do tohoto území pod lítou palbou mašíruje britská Nezávislá komise pro bankovnictví, již loni zřídil ministr financí George Osborne, s pověřením prověřit možné strukturální reformy bankovní soustavy zaměřené na zajištění finanční stability a konkurence. Komisi předsedá Sir John Vickers, děkan oxfordské All Souls College, což je z britské akademické obce patrně nejlepší možnost. Po boku mu sedí Martin Wolf z The Financial Times, takže na růžových stránkách listu lze očekávat vstřícnost.