Ponaučení z Kosova

LONDÝN – Nedávné jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova oprášilo staré vzpomínky. V březnu 1999 jsem se veřejně postavil proti útoku NATO na Srbsko, uskutečněnému ve jménu ochrany Kosovanů před srbskými zvěrstvy. V té době jsem byl v britské Sněmovně lordů členem „opoziční první lavice“ neboli stínové vlády. Tehdejší vůdce konzervativců William Hague mě za můj postoj okamžitě vykázal do „zadních lavic“. Tak skončila moje (nevýznamná) politická kariéra. Od té doby si kladu otázku, zda jsem měl tehdy pravdu, nebo jsem se mýlil.

Proti vojenské intervenci jsem se stavěl ze dvou důvodů. Za prvé jsem tvrdil, že na místní úrovni sice útok možná přinese dobro, ale zároveň poškodí pravidla mezinárodních vztahů tak, jak byla v té době chápána. Charta OSN byla formulována s cílem zabránit použití síly mimo hranice států s výjimkou sebeobrany a vymáhání opatření nařízených Radou bezpečnosti. Lidská práva, demokracie a sebeurčení nejsou přijatelným právním základem pro vedení války.

Za druhé jsem tvrdil, že ačkoliv se možná někde vyskytují případy natolik flagrantního porušování lidských práv, že má člověk bez ohledu na mezinárodní právo morální povinnost zasáhnout, Kosovo takovým případem není. „Bezprostředně hrozící humanitární katastrofu“, které měla intervence naoko zabránit, jsem pokládal do značné míry za výmysl. Dále jsem argumentoval tím, že se ještě zdaleka nevyčerpaly nevojenské prostředky řešení humanitární otázky v Kosovu a že nezdařená jednání se Srbskem v Rambouillet v únoru a březnu 1999 byla slovy Henryho Kissingera „pouhou záminkou k zahájení bombardování“.