0

Putinova archa

Nedávno jsem po pěti letech navštívil Moskvu. Město mi připadalo jiné a neznámé a zapůsobilo na mě svou schopností se měnit. Dny, které jsem v Rusku strávil, tvořily oficiální schůzky, hodiny ztracené v dopravních zácpách a večery strávené s přáteli, kteří mi chtěli ukázat to nejlepší z moskevského nočního života.

První volný večer jsem byl pozván do podniku nazvaného „Šinok“. Místo se v mnoha rysech podobalo etnickým restauracím kdekoli na světě. Bohatě byly zastoupeny různé ukázky kýče, v tomto případě ukrajinského. Výzdoba interiéru ale měla jeden unikátní prvek – falešnou zeď s okny, která oddělovala část restauračního sálu. Za zdí byly kulisy venkovského dvorku.

Tuto nápodobu hospodářského dvora obývala skutečná kráva a kuřata a husy. Občas se objevila stařena v tradičním oděvu a zvířata nakrmila. Hosté vychutnávající boršč a pirohy ji spokojeně sledovali při práci. „Zaměstnává ji restaurace,“ vysvětlil mi můj známý. „Krmí zvířata a sedí na dvorku, aby vytvářela lidovou atmosféru.“

Šinok byl pouhou předehrou k dnešní nové vlně moskevské pohostinské kultury. Několik dní nato jsem navštívil další etnický lokál, nazvaný „Bílé slunce pouště“. Bílé slunce existovalo už za sovětských časů. Tehdy se jmenovalo „Uzbekistán“ a nebylo ničím víc než obligátní kulinářskou demonstrací údajně nerozbitného pouta mezi patnácti bratrskými republikami SSSR.