6

Vítězství smyslu nad mocí

BUDAPEŠŤ – Repríza řeckých parlamentních voleb plánovaná na 17. červen představuje jen poslední příznak nejvážnější krize, která zasáhla západní demokracie a otevřené společnosti od 60. let minulého století. Liberální demokracie na Západě se dnes usilovně snaží odvrátit krizi identity – a přitom ji ještě zhoršují –, která ohrožuje stávající společenskou smlouvu a vyvolává nebezpečí jejich zhroucení.

Konec studené války zanechal našim představitelům novou sadu výzev v oblasti vládnutí, které rychle nabraly na velikosti, do značné míry i kvůli rychlejší globalizaci, důsledkům ekonomické liberalizace z 80. let i revoluci v oboru informačních technologií v 90. letech. Tyto výzvy nebyly dostatečně řešeny, a proto brzy vedly mnoho lidí k pochybnostem, zda lze udržet přitažlivost liberální demokracie doma a její univerzalitu v zahraničí, a ke zkoumání údajných předností „čínského modelu“, který lze nejlépe charakterizovat jako jistou formu autoritářského či státního kapitalismu.

Finanční krach z roku 2008, který se záhy přetavil v nejhlubší ekonomickou recesi Západu od 30. let minulého století, přilil oleje do ohně, neboť politici přešli do neprůhledného módu krizového řízení a zavírali oči před mohutnými státními zásahy do ekonomiky a socializací ztrát soukromého sektoru v bezpříkladném měřítku. Výsledná fiskální úsporná opatření uvrhla mnoho lidí pod hranici chudoby a urychlila ekonomickou nerovnost, přičemž mnoho soukromých institucí, které krach v roce 2008 způsobily, se zotavilo za veřejné peníze.

A aby toho nebylo málo, v Řecku a Itálii, dvou nejhůře postižených zemích, finanční trhy v podstatě svrhly řádně zvolené, byť nedokonalé vlády. Nešťastný bývalý řecký premiér George Papandreu musel loni rezignovat, když se opovážil navrhnout referendum, které mělo rozhodnout o ekonomické budoucnosti jeho spoluobčanů. (Paradoxní je, že nadcházející volby budou de facto fungovat právě jako referendum, jež Papandreu v říjnu 2011 navrhl.)