0

Ochrana výzkumu a objevů

Pravidla ochrany duševního vlastnictví, jež hájí myšlenky a materiál vyprodukovaný státem i soukromě financovanými výzkumy, stála u zrodu mnoha lékařských i vědeckých inovací. Bez možnosti registrace patentů na nové vynálezy a objevy – a tudíž zisku z jejich šíření a využívání – by zde nebyl impuls pro mnohdy obrovské investice, které si žádá výzkum a vývoj nových léčiv a průlomových objevů. Nedávné snahy zaměřené na zmapování lidského genomu ale rozvířily debatu o tom, zda tento systém pomáhá realizovat příležitosti nabízené moderní molekulární genetikou. Jsou důvody obávat se, že vědu a její vlastnost přinášet užitek v oblasti zdraví všem bez rozdílu ohrožuje nebezpečně rozšířená tendence usilovat o patentovou ochranu biologických materiálů příliš brzy. Otázky, jež jsou tady v sázce, předcházejí hledání lidského genomu. V roce 1980, spolu s rozvojem nových metod v molekulární biologii a genetice, které se staly příslibem zkrácení mezery mezi základním výzkumem a výdělečnými vynálezy, vydal americký Kongres tzv. Bayh-Doleův zákon, který umožňoval patentovou ochranu objevů financovaných vládními agenturami USA, např. Národními zdravotními ústavy. Záhy patenty získaly také různé výzkumné pomůcky – např. technologie zavádění DNA do buněk, geneticky upravená pokusná zvířata nebo sekvence klonovaných DNA – jež, jakkoli mohou být užitečné pro vývoj lékařských produktů, nejsou samy o sobě produkty. Prostředí, které tento zákon (jenž se stal precedentem pro další země) vytvořil, přineslo nemalý užitek, například dynamický rozvoj biotechnologického průmyslu, který produkoval nové a účinné metody diagnózy a léčby chorob. Spolu s tím ale také ovlivnil výzkum tak, že ochromil praktické využití nových nálezů a vědeckých zjištění. V akademických institucích začaly vznikat referáty duševního vlastnictví, jež měly regulovat výměnu myšlenek a biologického materiálu, které vědci dříve volně sdíleli. Některé firmy dnes externím vědcům zpřístupňují chráněný materiál a metody jen za velmi stresujících a nevýhodných podmínek. Nedávné pokusy o patentování klonovaných genů, genových variant, částí genů, DNA kopií nositelských RNA a geneticky kódovaných proteinů jsou v mnohém opravdu kuriózní případy. Většina dřívějších genových patentů nebyla nijak zvlášť kontroverzních: geny, jež získaly patent, se jasně vztahovaly k příčině nebo způsobu léčby choroby a informace, jež pod patent spadala, byla okamžitě použitelná pro diagnostické testy nebo terapii. S rozvojem klonování a sekvencování lidské DNA se patenty začaly vydávat na mnohem chabějších základech. Americký úřad pro patenty a ochranné známky požadoval jen to, aby daná DNA sloužila jako „molekulární sonda“ – což je vlastnost, jíž lze připsat naprosté většině lidských DNA. Některé z těchto novějších genových patentů narušily tradiční rovnováhu mezi právem na exkluzivitu, jež patenty poskytují vynálezcům, a veřejným odkrýváním nových, užitečných a nezjevných objevů a vynálezů, které by jinak zůstaly utajeny. Ony však odměňují předběžnou a naprosto samozřejmou práci určování sekvence DNA, čímž snižují vyhlídky na finanční návratnost, jíž je potřeba ke stimulování výzkumu, který by určil funkci a užitečnost těchto nově objevených genů. Tento výzkum navíc ztěžuje situace, kdy je ochrana duševního vlastnictví pojata příliš široce. Některé patenty dnes dávají právo na jiné funkčně související geny, a to prostě proto, že jejich sekvence se podobá sekvenci genu předloženého k patentování; jiné patenty se vztahují na funkce genů, o nichž se v době podání patentové žádosti jen spekulovalo. To dává nositeli patentu nárok na aplikace objevené výzkumem jiných. Patentování nekompletních genů a genových variací rovněž znamená, že několik stran může mít nárok na jeden a týž gen, případně jeho část, což nutně komplikuje licencování nových technologií. Americký patentový úřad uvažuje o přísnějších kritériích pro patentování genů: chce klást větší důraz na to, zda jsou nové vynálezy opravdu užitečné. Laťku ale zřejmě bude třeba zvýšit ještě více. Podle nového návrhu bude stále ještě možné vydat patent na gen nebo část genu na základě povrchních a potenciálně zavádějících informací, které závisejí jen na podobnosti mezi novým genem a jinými, dříve popsanými geny. Tyto praktiky podkopávají cíle patentové politiky. Nadhodnocováním vynálezů a tím pádem podporováním nemístně restriktivních licenčních politik totiž brání ve využívání chráněných informací a materiálů, místo aby je podporovaly. Proč by potencionální držitel licence chtěl investovat do vývoje komerčních produktů, když ustanovení o tzv. „míře vlivu“ opravňují držitele vágních a nejasných patentů k podílu ze zisku? K jisté nápravě nicméně už dochází. Národní zdravotní ústav schválil řadu doporučení na podporu čestné výměny biologických informací a mnohé instituce se přidávají k Dohodě o jednotném převodu biologických materiálů, jež tento proces pro vědce značně zjednodušuje. Podobně také příjemci patentů nebo exkluzivních licencí příležitostně a zdarma pro nevýdělečný sektor zpřístupňují významné materiály a metody, jako jsou pokusná zvířata a technologie úpravy genů v buňkách. Také soukromý sektor sem tam uzná klady veřejného odkrytí a otevřeného využívání patentovatelných informací. Například v roce 1998 dalo sdružení farmaceutických firem a soukromých dobrodinců dohromady prostředky pro popsání a zveřejnění znaků lidské variace v naději, že to zvýší pravděpodobnost další výzkumné práce na téma genetických znaků. Má-li věda svým výzkumem poskytovat praktický užitek, musí se nalézt správná rovnováha mezi ochranou a přístupem k informacím a materiálu, nezbytným pro základní výzkum. Jednou z cest k této rovnováze je dávat vědeckému společenství i obecné veřejnosti více informací o faktorech, které ovlivňují diskusi a následky přílišného odklonu jedním či druhým směrem.