Fifteen years after the collapse of the US investment bank Lehman Brothers triggered a devastating global financial crisis, the banking system is in trouble again. Central bankers and financial regulators each seem to bear some of the blame for the recent tumult, but there is significant disagreement over how much – and what, if anything, can be done to avoid a deeper crisis.
PRINCETON – Proces oficiálního odpouštění řeckého dluhu začal. Říká se mu „zapojení oficiálního sektoru“ (OSI) a zahrnuje několik iniciativ zaměřených na snížení řeckého poměru dluhu k HDP z dnešních zhruba 200% na 124% v roce 2020. Už v době oznámení dohody však novinové zprávy naznačovaly, že si oficiální činitelé uvědomují, že tato opatření nebudou stačit ke splnění cíle; v politicky příhodnější době prý budou zapotřebí další jednání o dodatečných krocích.
Ekonom Larry Summers použil při popisu evropského rozhodování analogii s vietnamskou válkou: „Na každé křižovatce přijali minimální závazky nezbytné k odvrácení bezprostřední katastrofy – nabídli optimistickou rétoriku, ale nikdy nepodnikli kroky, které i podle jejich přesvědčení mohly přinést vyhlídku rozhodujícího vítězství.“
Tuto strategii je třeba obrátit – a řecký případ nabízí skutečnou příležitost předběhnout události. Cesta vpřed nevede přes úlevy dávkované po kapkách, nýbrž přes velký balík složený ze dvou částí. Jak uvedl advokát Lee Buchheit, jenž dohlížel na restrukturalizaci řeckých soukromých dluhů, za prvé by se dala výrazně prodloužit splatnost oficiálního řeckého dluhu. Jednoduchá struktura by vypadala tak, že by se veškeré dluhy učinily splatnými za 40 let a nesly by úrok ve výši 2%. To by přeneslo Řecko a jeho oficiální věřitele přes současnou přetrvávající úzkost.
To continue reading, register now.
Subscribe now for unlimited access to everything PS has to offer.
Subscribe
As a registered user, you can enjoy more PS content every month – for free.
Register
Already have an account? Log in