2

Právo se najíst

NEW YORK – Potravinové systémy získaly globální ráz. Průměrné severoamerické jídlo dnes cestou z pole na talíř urazí 2400 kilometrů. S proměnou řetězce nabídky potravin se zintenzivnilo také úsilí zajistit, aby byly potraviny dostupné všem, a „právo na potraviny“ dnes funguje jako významná hnací síla změn vedených zdola nahoru.

Indie v září schválila převratný zákon o potravinové bezpečnosti, který zaručuje dvěma třetinám populace pět kilogramů dotované pšenice, rýže a dalších potravin měsíčně a zvyšuje podporu těhotných žen, dětí ve školním věku a starších osob. Ačkoliv v systému bezpochyby existují četné díry, zavedení právního nároku na potraviny je důležitý krok správným směrem.

Zmíněný pokrok, který dalece přesahuje hranice Indie, je vyústěním desetiletí globálního aktivismu, jenž zpochybnil logiku současných potravinových systémů jako nikdy předtím. Od přijetí Všeobecné deklarace lidských práv v roce 1948 se rozsáhle nárokovala politická práva typu svobody projevu, zatímco právo na potraviny se do značné míry zanedbávalo.

Jistě, od podepsání deklarace byla v rámci boje proti hladu použita celá paleta nástrojů. Některé země otevřely své trhy dovozu, jiné je uzavřely. Mnohé se staly odkázanými na potravinovou pomoc, zatímco některé postupovaly v souladu s přesvědčením, že vymýcení hladu je pouze otázkou podpory růstu HDP. Takové snahy však mívají omezený úspěch.