CAMBRIDGE – Má logiku, aby ministr financí Spojených států Hank Paulson cestoval po Blízkém východě a podporoval tam pevné navázání tamních měn na dolar, zatímco Bushova administrativa současně peskuje asijské země za to, že nedopouštějí, aby se jejich měny vůči dolaru rychleji zhodnocovaly? Tento do nebe volající rozpor pramení spíše z pokračující hospodářské a finanční zranitelnosti USA, než aby odrážel nějakou přesvědčivou ekonomickou logiku. Namísto prosazování pevných kurzů k dolarů, jak to činí Paulson, by USA měly podpořit zákulisní snahu Mezinárodního měnového fondu prosadit zpřetrhání vazeb mezi měnami ropných zemí a dolarem.
Možná se Bushova administrativa obává, že kdyby ropné státy opustily dolarový standard, dnešní slabost dolaru by se změnila v debakl. USA by se však měly daleko více starat o prosazení rychlejšího vyrovnání svého stále gigantického obchodního deficitu, který je v mnoha ohledech prvotní příčinou nedávné krize kolem špatných hypoték. Mnohočetná snaha administrativy odsouvat bolestné dopady na americké spotřebitele, včetně superlehkovážné monetární a fiskální politiky, přináší pouze riziko ještě větší krize v nepříliš vzdálené budoucnosti. Není vůbec těžké si představit, jak se krátce po nástupu budoucího prezidenta USA do úřadu počátkem roku 2009 vrátí celá strategie jako bumerang.
Posílení měn ropných států (nejen zemí Perského zálivu, ale i dalších blízkovýchodních států a Ruska) by samozřejmě neobrátilo obchodní bilanci USA přes noc. Ropné země se však velkou měrou podílejí na světových obchodních přebytcích a slabší dolar by do jisté míry pomohl podpořit americký vývoz, a to dokonce i v krátkodobém výhledu.
CAMBRIDGE – Má logiku, aby ministr financí Spojených států Hank Paulson cestoval po Blízkém východě a podporoval tam pevné navázání tamních měn na dolar, zatímco Bushova administrativa současně peskuje asijské země za to, že nedopouštějí, aby se jejich měny vůči dolaru rychleji zhodnocovaly? Tento do nebe volající rozpor pramení spíše z pokračující hospodářské a finanční zranitelnosti USA, než aby odrážel nějakou přesvědčivou ekonomickou logiku. Namísto prosazování pevných kurzů k dolarů, jak to činí Paulson, by USA měly podpořit zákulisní snahu Mezinárodního měnového fondu prosadit zpřetrhání vazeb mezi měnami ropných zemí a dolarem.
Možná se Bushova administrativa obává, že kdyby ropné státy opustily dolarový standard, dnešní slabost dolaru by se změnila v debakl. USA by se však měly daleko více starat o prosazení rychlejšího vyrovnání svého stále gigantického obchodního deficitu, který je v mnoha ohledech prvotní příčinou nedávné krize kolem špatných hypoték. Mnohočetná snaha administrativy odsouvat bolestné dopady na americké spotřebitele, včetně superlehkovážné monetární a fiskální politiky, přináší pouze riziko ještě větší krize v nepříliš vzdálené budoucnosti. Není vůbec těžké si představit, jak se krátce po nástupu budoucího prezidenta USA do úřadu počátkem roku 2009 vrátí celá strategie jako bumerang.
Posílení měn ropných států (nejen zemí Perského zálivu, ale i dalších blízkovýchodních států a Ruska) by samozřejmě neobrátilo obchodní bilanci USA přes noc. Ropné země se však velkou měrou podílejí na světových obchodních přebytcích a slabší dolar by do jisté míry pomohl podpořit americký vývoz, a to dokonce i v krátkodobém výhledu.