0

O’Neillův ostudný výrok

Ve Washingtonu se do módy patrně dostal nový přístup k veřejné politice: stojíte-li před problémem, který má dvě možná řešení, vyberte si to, které bude stát nejméně. V akci jsme tento princip viděli, když Bushova vláda odstoupila od kjótské dohody o globálním oteplování. Teď se jej washingtonští pokoušejí uplatnit v oblasti mezinárodních financí, přičemž precedentem se zde má stát přístup amerického ministerstva financí ke krizi v Argentině. Nákladová interpretace mezinárodních finančních krizí vychází z principu, kterému ekonomové říkají „morální riziko“ – investoři mají větší zálusk na rizikové podniky, protože získávají implicitní záruky, jež je chrání před možnými ztrátami. Tyto „záruky“ poskytují vlády, když zachraňují banky na pokraji bankrotu, nebo centrální banky, když stabilizují směnný kurz domácí měny cizí měnou, nebo mezinárodní společenství, když poskytuje balíčky finanční pomoci zemím utápějícím se v potížích. Aby toto řešení uspělo, je podle zastánců této teorie nutné, aby země zpřísnily regulaci a dohled nad finančním sektorem a uvolnily směnný kurz měny, a aby mezinárodní společenství zastavilo svou finanční pomoc. Takové a podobné teorie sice vždy dobře osvětlí poslední krizi, ale nikdy nejsou s to úspěšně předpovědět krizi následující. Kritické zadlužení zemí Latinské Ameriky v roce 1982 měly mít na svědomí velké daňové deficity a nepřiměřeně vysoké půjčky veřejného sektoru, jež pak vedly k ambiciózně pojatému návrhu reformy státní administrativy. Když však potom navzdory solidnímu stavu státní poklady vypukla v roce 1994 krize v Mexiku, stala se jejím viníkem nízká a klesající míra domácího spoření. Latinská Amerika se pak podobně jako východoasijské ekonomiky měla soustředit na posílení domácích úspor prostřednictvím takových opatření, jako je reforma systému sociálního zabezpečení. V roce 1997, když krize zasáhla východní Asii – tedy státy s nejvyšší mírou spoření na světě –, měly nést vinu špatné banky a velký objem krátkodobých dluhů. Pokud jde o Argentinu, ta, jak se zprvu zdálo, udělala vše naprosto správně, když se vydala na desetiletou cestu strukturálních reforem. Po zastavení hyperinflace a nastolení cenové stability zredukovala veřejný sektor, privatizovala nejen ocelárny, petrolejářské podniky, banky či letecké společnosti, ale i vodárny, dálnice, poštovní služby a dokonce i správu sociálního zabezpečení. Zavedla sofistikovanou strategii správy státního dluhu, která prodloužila splatnost pohledávek, a nejpřísnější bankovní předpisy v rozvojovém světě, jež dovolily nejvýznamnějším světovým bankám, aby ovládly argentinský finanční sektor. A dnes, přes tříletou recesi, se pokouší zmenšit už tak zanedbatelný daňový schodek na nulu. Tak proč je to s Argentinou tak zlé? Nejvěrohodnější teorie vychází ze sebenaplňujících se očekávání. Když mají trhy strach, že země nezaplatí své dluhy, začnou požadovat vyšší úrokové sazby, díky nimž pak země tím spíše nemohou či nechtějí své dluhy splatit, což jen potvrzuje počáteční obavu. V případě Argentiny vysoké úrokové sazby vládě téměř znemožnily, svůj dluh srovnala zpomalováním hospodářského růstu a snižováním příjmů z daní a současným přemrštěným zvyšováním nákladů na půjčky. Investování do argentinských obligací bylo najednou vysoce riskantní a tím se potvrdila oprávněnost vysokých úrokových sazeb. Proto jakmile udeří krize, je hlavním úkolem politiků splnit očekávání trhu. Ale vesměs ve všech úspěšných případech – např. Mexiko a Argentina v roce 1995, Korea v roce 1998 a Brazílie v roce 1999 – nejlépe fungovalo spojení domácí adjustace a mezinárodní podpory. Domácí adjustace je jasným znamením, že lze čekat pozitivní výsledek, a mezinárodní pomoc k tomuto výsledku popohání trh. Někdy musí mít mezinárodní pomoc podobu finanční výpomoci; jindy stačí vyslovený příslib. Z tohoto pohledu je pak chování ministerstva financí USA jednou ze zásadních příčin dnešní malátnosti argentinské ekonomiky. Nakonec, když už byla krize v plném proudu, musela Argentinu za její snahu o nápravu pochválit poradkyně pro národní bezpečnost Condoleeza Riceová, ačkoli to tradičně dělá právě ministerstvo financí. Když pak ale konečně promluvil ministr financí Paul O’Neill, slova Riceové kategoricky popřel. Listu The Economist řekl, že za krizi si může Argentina sama, protože nemá dostatek exportního průmyslu a není ochotna to žádným způsobem řešit. Spolu s tím zamítl obavy z přenosu této krize na jiné země, když se reportéra zeptal: „A myslíte si, že si to někdo bude ještě za pět let pamatovat?“ Trhy si pochopitelně tato slova přetlumočily jako výzvu k pesimismu. Mohl být O’Neill opravdu tak neznalý věci, aby řekl, že Argentina – vzor latinskoamerických reforem – neudělala za posledních deset let vůbec nic? Anebo snad chtěl naznačit, že argentinský reformní program, inspirovaný navíc Spojenými státy, byl chybný a že by se Argentina měla inspirovat průmyslovou politikou v japonském stylu? Rozruch, jež lehkomyslná slova ministra financí způsobila, nakonec dohnal prezidenta Bushe k tomu, aby do Argentiny s průzkumnou misí vyslal muže číslo dvě na ministerstvu, Johna Taylora, jenže skutečnosti, s nimiž se vrátil, mohly být známy už dávno, jen kdyby někdo dříve projevil o trochu více zájmu. Jak se Ministerstvo financí Spojených států amerických mohlo zachovat tak krátkozrace? Odpověď je prostá: optikou morálního rizika vidí ministerští úředníci jen lehkovážné investory z Wall Street, kteří potřebují dostat přísnou lekci. Argentina se vlastně stala jen prostředkem, který měl z Washingronu doručit zprávu do New Yorku. Je-li ovšem správný druhý pohled na věc, pak americké ministerstvo financí nezodpovědně nastartovalo pesimistická tržní očekávání, když osočilo vážně míněné reformní snahy a odepřelo finanční pomoc, která mohla vývoj očekávání trhu zvrátit. Rozvíjející se ekonomiky – včetně Argentiny – se navzdory vrtochům mezinárodních kapitálových trhů svědomitě snaží vzít za vlastní tržní otevřenost a globalizaci. Avšak O’Neillovy kroky a výroky, jež zbytečně zhoršují útrapy, které k těmto reformám nevyhnutelně patří, by snadno mohly toto úsilí oslabit.