ATÉNY – V roce 1943 měli stoupenci pokroku mravní povinnost odmítnout výzvy k dojednání smíru s Hitlerem. Uzavřít dohodu s nacisty kvůli ukončení krveprolití by bylo neodpustitelné. Civilizovaní lidé měli jedinou možnost: pokračovat v boji, dokud spojenečtí vojáci nestáli nad Hitlerovým berlínským bunkrem. Naproti tomu dnes by bylo hrubou chybou usilovat o konečné vojenské vítězství nad Ruskem a odmítat ty z nás, kdo se dovoláváme okamžitého dojednání míru.
Země, které v roce 1943 šly tvrdě po konečném vítězství, měly ve hře vlastní kůži, vždyť na frontě byli spojenečtí vojáci a v mnoha případech i civilní obyvatelstvo. Dnes Západ jedná jako Spojené státy před japonským útokem na Pearl Harbor: stojí za postranní čárou, vyzbrojuje ty, kdo vedou samotný boj, a fandí jim. Za těchto okolností, kdy NATO ani neuvažuje o vyslání vojsk do terénu či letounů do vzdušného prostoru, je naléhání na Ukrajince, aby zajistili konečné vítězství proti Rusku, jednak pokrytecké, jednak nezodpovědné.
Soudným finálním tahem Západu nemůže být zahnat Putina do úzkých v jakémsi moskevském bunkru. Jak by tedy vypadalo konečné vítězství Ukrajiny? Ukrajinci pochopitelně sní o vytlačení ruských vojsk alespoň tam, kde byla před 24. únorem – což je hodně těžký úkol, navzdory rozsáhlému probíhajícímu leteckému zásobování nejmodernější americkou výzbrojí. Mnohem pravděpodobnější je, že jakmile se Rusové pevně usadí na ukrajinském černomořském pobřeží a ve východním donbaském regionu, Putin vyzve k příměří. V takovém případě by nejpravděpodobnějším výsledkem byla pomalu hořící opotřebovací válka – něco mezi Sýrií a Kyprem.
ATÉNY – V roce 1943 měli stoupenci pokroku mravní povinnost odmítnout výzvy k dojednání smíru s Hitlerem. Uzavřít dohodu s nacisty kvůli ukončení krveprolití by bylo neodpustitelné. Civilizovaní lidé měli jedinou možnost: pokračovat v boji, dokud spojenečtí vojáci nestáli nad Hitlerovým berlínským bunkrem. Naproti tomu dnes by bylo hrubou chybou usilovat o konečné vojenské vítězství nad Ruskem a odmítat ty z nás, kdo se dovoláváme okamžitého dojednání míru.
Země, které v roce 1943 šly tvrdě po konečném vítězství, měly ve hře vlastní kůži, vždyť na frontě byli spojenečtí vojáci a v mnoha případech i civilní obyvatelstvo. Dnes Západ jedná jako Spojené státy před japonským útokem na Pearl Harbor: stojí za postranní čárou, vyzbrojuje ty, kdo vedou samotný boj, a fandí jim. Za těchto okolností, kdy NATO ani neuvažuje o vyslání vojsk do terénu či letounů do vzdušného prostoru, je naléhání na Ukrajince, aby zajistili konečné vítězství proti Rusku, jednak pokrytecké, jednak nezodpovědné.
Soudným finálním tahem Západu nemůže být zahnat Putina do úzkých v jakémsi moskevském bunkru. Jak by tedy vypadalo konečné vítězství Ukrajiny? Ukrajinci pochopitelně sní o vytlačení ruských vojsk alespoň tam, kde byla před 24. únorem – což je hodně těžký úkol, navzdory rozsáhlému probíhajícímu leteckému zásobování nejmodernější americkou výzbrojí. Mnohem pravděpodobnější je, že jakmile se Rusové pevně usadí na ukrajinském černomořském pobřeží a ve východním donbaském regionu, Putin vyzve k příměří. V takovém případě by nejpravděpodobnějším výsledkem byla pomalu hořící opotřebovací válka – něco mezi Sýrií a Kyprem.