0

Ani spiknutí ani shovívavost: Zázrak Kulatého stolu

VARŠAVA: Tento měsíc před deseti lety se odehrály první částečně svobodné volby v komunistické zemi. Stalo se tak v Polsku a byl to zásadní krok na cestě, zahájené roku 1980 hnutím Solidarita a ukončené pádem berlínské zdi a celkovým rozpadem sovětského systému.

Tyto volby byly důsledkem kompromisu vzešlého z několikatýdenních jednání u tzv. Kulatého stolu mezi špičkami komunistické strany a představiteli odborového svazu Solidarita. Je trochu paradoxní, že o volby, které nakonec vyústily v sestavení první nekomunistické vlády, vyjednavačům Solidarity vlastně tolik nešlo.

Později se mezi politiky a komentátory stala tato jednání předmětem vášnivých debat. Objevily se dva mýty. První se týkal shovívavosti komunistických špiček, které prý ve chvíli, kdy se demokracie stávala skutečností, odevzdali moc opozici. Druhý mýtus hovořil o spiknutí mezi rudými a “růžovými” – mezi komunistickými lídry a “umírněnými” levičáky, kteří zastupovali Solidaritu při jednáních u kulatého stolu – , díky kterému se prý komunisté vyhnuli velké ostudě a díky kterému mohli zinscenovat “comeback” v hávu nové politické strany levého spektra.

Oba mýty nejsou nic než mýty. Kompromis – tím celý kulatý stůl pochopitelně byl – obvykle odráží slabiny obou stran. V roce 1989 se komunisté snažili hnutí Solidarita všemožně potlačit a nakonec je postavili mimo zákon. Po vlně stávek v květnu a srpnu 1988 si polské politbyro konečně uvědomilo, že represivní politika, kterou uplatňovali od doby stanného práva v roce 1981, byla neúspěšná. Ačkoli byla Solidarita značně oslabená, stala se samozřejmou a nedělitelnou součástí polské politické scény. Pokud měli komunisté zájem na dosažení sociálního smíru, museli chtě-nechtě se Solidaritou jednat.