NATO a rumunské noční můry

Prezidentu Bushovi, který nás přijel přivítat v NATO, provolávaly v Bukurešti slávu stovky tisíc Rumunů. Mysleli jsme to upřímně. Stejně upřímně, jako jsme provolávali slávu Nicolae Ceauşescovi - když mluvil i když byl popraven. Provolávat slávu umíme dobře. Už ne tak dobře vždy chápeme, proč slávu provoláváme. Naše čerstvé členství v NATO zní dobře, ale nevíme vlastně ani proč.

V roce 1998 navštívil tehdejší rumunský premiér Radu Vasile Izrael. Projevil zde zájem o izraelské vojenské vrtulníky. Prezident Izraele Ezer Weizmann, bývalý pilot, mu na to řekl: "To musíte mít ale obrovského nepřítele, když potřebujete tyhle vrtulníky. Kdo je to?" "Ale kdeže," odpověděl mu Vasile, "se sousedy žádný spor nemáme... naše hranice jsou bezpečné. Ale potřebujeme moderní leteckou sílu... Abychom se mohli dostat do NATO." "Aha," na to Weizmann, "takže vy žádné nepřátele nemáte. Ale nebojte - NATO už pro vás nějaké najde!"

Většina Rumunů vnímá naše členství v NATO jako obrovské národní vítězství, ale přesto se sem tam někdo pozastaví nad tím, jestli na Weizmannově žertu nebylo náhodou něco pravdy. Je-li totiž důvodem ke vstupu do vojenské aliance pocit ohrožení, je vstup do NATO nesmysl. Je to vůbec poprvé v dějinách Rumunska, kdy se země nemá čeho obávat. "Odvěký nepřítel" Rusko se dnes zdá daleko a svých vlastních problémů má více než dost. Druhý "odvěký nepřítel" Maďarsko je teď náš spojenec v NATO; vztahy s Ukrajinou jsou sice nedobré, ale mírové. Bulharsko je pak příliš malé na to, aby na něm vůbec záleželo, a války v Jugoslávii už skončily.

To continue reading, please log in or enter your email address.

Registration is quick and easy and requires only your email address. If you already have an account with us, please log in. Or subscribe now for unlimited access.

required

Log in

http://prosyn.org/oP3KuUB/cs;