Osud i naděje člověka

Už dost dlouho – určitě od teroristických útoků z 11. září 2001 a již dříve od doby, kdy jsme na televizních obrazovkách sledovali masakry v Kosovu, Sarajevu, Srebrenici, Rwandě a Kongu – dominují zprávám války a zvěsti o válkách, násilná úmrtí a pohrůžky násilnou smrtí. Všichni a všude si velmi dobře uvědomují moc zbraní. Techniku – od střel s jadernými hlavicemi po náklaďáky naplněné průmyslovým hnojivem a výbušniny nošené kolem pasu – jsme využili ke značnému posílení temných stránek povahy člověka coby násilnického druhu, ač ani nejde o řádného dravce.

Rozhodně nechci tuto stránku lidských dějin a našeho současného dění bagatelizovat ani ji pouštět ze zřetele. Nepřeji si, aby se zapomínalo, že během necelé poloviny let, jež tvořily minulé století – od propuknutí první světové války po hladomor, který následoval po Maově „Velkém skoku vpřed“ – byl na této planetě zhruba každý desátý člověk svými bližními zastřelen, zplynován, ubodán, upálen či k smrti vyhladověn.

To ale není jediná linie našeho příběhu. Z perspektivy budoucnosti se lidská jatka dvacátého století – ba ani vraždění, které různí jedinci plánují dnes – nemusí jevit jako nejpodstatnější součást naší zkušenosti a současných poměrů a naši potomci je snad nebudou považovat za své dějiny. Nejzávažnějšími rysy naší zkušenosti by pro ně mohla být spíš následující fakta:

To continue reading, please log in or enter your email address.

To read this article from our archive, please log in or register now. After entering your email, you'll have access to two free articles from our archive every month. For unlimited access to Project Syndicate, subscribe now.

required

By proceeding, you agree to our Terms of Service and Privacy Policy, which describes the personal data we collect and how we use it.

Log in

http://prosyn.org/RXlv86o/cs;

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.