1

Práce jako konstanta

LONDÝN – Jak se svět vzpamatovává z Velké recese, začíná být čím dál těžší rozlišovat skutečné trendy událostí. Na jedné straně poměřujeme oživení podle úspěchu při obnovování úrovní růstu, výstupu a zaměstnanosti z doby před nástupem recese. Na druhé straně existuje znepokojivý pocit, že dnešním „novým normálem“ je možná pomalejší růst a vyšší míry nezaměstnanosti.

Úkolem je teď tedy sestavit politické přístupy, které zajistí práci pro všechny, kdo pracovat chtějí, v ekonomikách, které toho při své současné organizaci nemusejí být schopny. Toto téma je mnohem akutnější ve vyspělých než v rozvojových zemích, přestože vzhledem ke vzájemné závislosti jde do jisté míry o společnou věc.

Problém má dva aspekty. Jak roste prosperita zemí, člověk by očekával zpomalování jejich temp růstu. V dřívějších dobách růst poháněl nedostatek kapitálu: kapitálové investice lákaly vysokou míru návratnosti, což vytvářelo pozitivní koloběh úspor a investic.

Dnes je kapitálu ve vyspělém světě hojně, míra úspor klesá, protože lidé více spotřebovávají, a produkce se rostoucí měrou přesouvá ke službám, kde jsou nárůsty produktivity omezené. Hospodářský růst – růst reálných příjmů – tedy zpomaluje. K tomu docházelo už před Velkou recesí, takže tvorba pracovních míst na plný úvazek nabízejících slušné mzdy byla čím dál těžší už tehdy. Přibývá proto příležitostných a občasných pracovních příležitostí na částečný úvazek.