0

Jaký otec, takový syn

LONDÝN – „Včerejší nepřítel je dnes přítelem… [B]yla to skutečná válka, ale teď jsou tito bratři svobodní lidé.“ Tak hovořil Sajf al-Islám al-Kaddáfí v březnu 2010, s odkazem na vůdce Libyjské islámské bojové skupiny (LIFG), ozbrojené organizace, která se v polovině 90. let třikrát pokusila spáchat atentát na jeho otce, Muammara al-Kaddáfího.

Může to vyvolávat údiv. Je tomu jen několik dní, co tentýž muž Libyjcům slíbil „moře krve“, bude-li režim jeho otce svržen. Ba Sajf al-Islám, uhlazený absolvent London School of Economics s mírným hlasem, se v současnosti stal hlavním podezřelým z masových zločinů proti lidskosti.

Méně tento zvrat událostí překvapuje ty, kdo, tak jako já, studují taktiky arabských diktatur a příčiny jejich trvání. Arabské autoritářské režimy se sice na rozdíl od jiných, které ustoupily demokracii, nedokážou reformovat, ale dosáhly mistrovství v taktice potřebné k prodlužování životů svých stárnoucích despotismů.

K běžným taktikám využívaným Kaddáfím, bývalým egyptským prezidentem Husním Mubárakem, bývalým tuniským prezidentem Zajnem Abidínem bin Alím, syrským prezidentem Bašárem al-Assadem a dalšími arabskými autokraty, patří vytváření spletitých bezpečnostních aparátů, hromadné vyvražďování odpůrců (skutečných i domnělých), široce rozšířené mučení a houževnatá cenzura a represe.