0

Ponaučení z cunami

Cunami, jež zpustošilo Asii a zapříčinilo velké ztráty na životech, nám přináší mnohá ponaučení. Když televize roznesla živé obrazy destrukce domů do celého světa, názorně se ukázala moc globalizace. Právě v takových chvílích se svět skutečně jeví jako globální vesnice.

Samozřejmě, zdálo se, že poněkud déle trvalo, než se zprávy o rozsahu pohromy dostaly do texaského Crawfordu na ranč prezidenta Bushe. Nakonec se ale rozhodl přerušit dovolenou a nabídl pomoc, jejíž výše byla následně poopravena směrem vzhůru pod tlakem celosvětového soutěžení, které je příslibem naděje na pomoc pro všechny, kdo ji zoufale potřebují.

Americká pomoc se přesto zdá skoupá v porovnání s částkami, jež nabídly země se zlomkem amerického hospodářského bohatství. Řídce osídlená Austrálie nabídla víc než dvojnásobek americké pomoci, Japonsko přislíbilo téměř o 50% víc a Evropa se zavázala věnovat pětinásobek. To mnohé pozorovatele vedlo k přemítání nad faktem, že nejbohatší stát světa je všeobecně v oblasti zahraniční pomoci nejlakomější – což je ještě zřetelnější ve srovnání se sumou, již utratí za válčení a obranu.

Katastrofa byla mezinárodní, a proto bylo na místě, že se vůdčí role při koordinaci odstraňování následků pohromy ujala Organizace spojených národů. Spojené státy bohužel vyvinuly vlastní úsilí, široce vnímané jako další pokus o podrývání multilateralismu, a pokoušely se vést „hlavní skupinu“, která by program pomoci řídila, přičemž ignorovaly snahy probíhající v regionu a v OSN. Ať už byly důvody Ameriky jakékoliv, později se rozumně rozhodla připojit se k úsilí OSN. Fráze, že s vytvořením hlavní skupiny spěchala kvůli neexistenci jiných snah, jimiž si Bushova administrativa chtěla zachránit tvář, byly ponechány odeznít do ticha.