0

Béčkové bankovnictví

MNICHOV – Po dluhové krizi roku 1982, krizi stavebních spořitelen ve Spojených státech na konci 80. let a asijské finanční krizi roku 1997 je krize podřadných hypoték už čtvrtou významnou bankovní krizí od druhé světové války a je zdaleka největší. Podle MMF budou celkové ztráty ve smyslu odpisů z bilancí činit celosvětově téměř bilion dolarů, z čehož lví podíl pravděpodobně ponesou americké finanční instituce. Vzhledem k tomu, že úhrn objemu základního jmění všech amerických finančních institucí je zhruba 1,2 bilionu dolarů, jde o závratnou sumu.

Proč k bankovním krizím dochází? Jsou manažeři bank hlupáci? Proč se zaručují za rizika, která jejich banky přivádějí na pokraj bankrotu? Odpověď spočívá v kombinaci špatného účetního systému a různých projevů morálního hazardu, jež stávající regulační systémy nepotlačily.

Oním špatným účetním systémem jsou Mezinárodními standardy účetního výkaznictví (IFRS), které dnes používají velké společnosti po celém světě. Nedostatečnost IFRS tkví v tom, že nezmírňují systémovou nákazu vyplývající z pohybů cen aktiv. Když se ceny aktiv hýbou, firmy, jež aktiva vlastní, jsou nuceny každé čtvrtletí měnit jejich hodnotu uváděnou v rozvaze. Včasné vykazování nerealizovaných kapitálových zisků a ztrát způsobuje volatilitu akcií společnosti vlastnící daná aktiva, což vyvolává vlny šoků napříč finanční soustavou.

Alternativou by byl preventivní účetní systém, jaký před přechodem na IFRS používaly všechny německé firmy. V tomto tradičním německém systému se aktiva společnosti oceňovala podle „principu nejnižší hodnoty“: pro účetní účely je třeba používat nižší historickou cenu aktiva a jeho současnou tržní cenu. To dávalo manažerům možnost prosazovat dlouhodobější cíle a prokázalo svou účinnost při potlačování dopadů nákazy. Ba jednalo se o významný důvod stability německé finanční soustavy.