0

Touží EU ochrnout?

Evropská integrace bývá přirovnávána k jízdnímu kolu, které musí jet vpřed, aby nespadlo na zem. Podle této analogie (která nikterak nenaznačuje, že Evropa je politickou Tour de France) je integrace nikdy nekončícím procesem, který vyžaduje stále nové stimuly, aby nepřevládly síly stagnace a disintegrace.

Takovými potřebnými stimuly, jež přispějí k ekonomické dynamice Evropské unie, jsou například uvedení nové evropské měny euro a blížící se rozšíření EU směrem na východ. Jenže až bude v Evropské unii sedmadvacet členů, nastane nebezpečí, že se její rozhodovací proces dostane do slepé uličky.

Spolu s potřebou jednomyslnosti při klíčových rozhodnutích v oblastech, jako jsou daně, rozpočet, základní právní předpisy a podobně, pak bude ekonomická nestejnorodost takového množství členů znamenat snižování významu společného jmenovatele při rozhodováních v rámci Evropské unie. Začnou převažovat národní zájmy a status quo, což dramaticky zvýší riziko paralýzy celé organizace.

Tyto problémy byly předpovězeny už před delší dobou, Dohodě z Nice se však nepodařilo zdokonalit metody mezivládního rozhodování v rámci Evropské rady. Naopak: hranice pro kvalifikovanou většinu se zvýšila z 71,28 procenta (68 z 97 hlasů) na 74,79 procenta (258 z 345 hlasů). S novými členy se rozšířená Evropská unie přiblíží k větší jednomyslnosti, což zkomplikuje rozhodovací proces a zvýší pravděpodobnost vzniku členských koalicí, které budou některá hlasování moci zablokovat. Po přijetí nových členů ovšem bude náprava tohoto stavu mnohem složitější.