0

Je regulace vážně na prodej?

LONDÝN – Vztahy mezi londýnskými bankami a jejich regulátory nejsou teď právě vřelé. Čerstvá pravidla pro prémiové odměňování vydaná Výborem evropských orgánů bankovního dohledu (jenž se brzy promění v Evropský orgán pro bankovnictví) tyto citlivé duše na burzovním parketu ranila a zanechala v nich hořký pocit nemilovaných. V budoucnu se 70 % jejich bonusů bude povinně časově odkládat. Představte si, že jste nuceni vyžít s pouhými třemi miliony dolarů ročně a zbylých sedm milionů vám vyplatí, jedině pokud se ukáže, že zisky, které jste vykázal, jsou reálné. To je šokující zvrat událostí.

V popisech průběhu finanční krize se ovšem často významnou součástí výkladu stává ochočenost regulace. Význačný britský komentátor Will Hutton označil Úřad pro finanční služby (FSA), jemuž jsem v letech 1997 až 2003 předsedal (právě v době, kdy se situace začala zvrhávat!), za profesní sdružení finančního sektoru. Na adresu amerických regulátorů – a vlastně i Kongresu USA – zazněla ještě útočnější kritika, která tvrdí, že jsou pod pantoflem investičních bank, hedžových fondů a kohokoli jiného, kdo má dost peněz na rozdání v sídle kongresu na Capitol Hill.

Jak věrohodná jsou tato tvrzení? Lze si skutečně koupit neškodnou regulaci?

Když jsem byl regulátorem, rozhodně bych to odmítl. Ve finančnictví jsem dříve nikdy nepracoval a znal jsem málo lidí, kteří se jím živili. (Úplné přiznání: v současnosti působím jako nezávislý člen představenstva Morgan Stanley.) Všichni moji nástupci však pocházejí z finančního sektoru, což se až donedávna pokládalo za známku toho, že jsou protřelí praxí. Dnes už si nejsme tak jistí.