WASHINGTON – Už od islámské revoluce v roce 1979 tvrdé jádro íránského vedení neúnavně vykresluje Spojené státy jako rasistickou a krvežíznivou mocnost, která je odhodlána utiskovat muslimy po celém světě. Nic tento výklad nenahlodává více než zvolení Afroameričana Baracka Obamy, který podporuje dialog s Íránem a jehož prostřední jméno – Hussein – evokuje ústřední postavu šíitského islámu. Zatímco politika Bushovy administrativy častokrát napomohla spíše ke sjednocení různorodé íránské politické krajiny proti společné hrozbě, Obamovo prezidentské působení by mohlo zvýraznit hluboké vnitřní rozpory v této zemi.
Ačkoliv íránskou vládu v současné době pevně kontrolují netolerantní konzervativci, je možné, že Obamovo vítězství oživí zastánce umírněné linie a reformátory mezi politickou elitou, kteří nevymřeli, ale momentálně spí. Od moci je odstavili stoupenci tvrdé linie, kteří využili obav Íránců o bezpečnost – zvýrazněných i přítomností několika desítek tisíc amerických vojáků v sousedních zemích – jako záminky ke zmanipulování voleb, potlačení disentu a zrušení politických a sociálních svobod. Až se však prezident Mahmúd Ahmadínežád pokusí v červnu 2009 o znovuzvolení, budou pro něj reformátoři pravděpodobně představovat těžkou výzvu.
Také pro mladou íránskou populaci – která je ze všech blízkovýchodních států nejméně antiamerická – se objevila nová naděje na usmíření se Spojenými státy, jež se během Bushovy éry jevila jako nemožná. Skepse vůči americké politice sice u obyvatelstva přetrvává, ale Íránci všeobecně chápou, že jejich země se nikdy nevymaní z izolace a nikdy nevyužije svůj enormní potenciál, pokud se nezmění její nepřátelské vztahy s USA. Íránská veřejnost, v posledních letech vytlačená na okraj a propadající deziluzi, je odhodlána znovu se objevit na politické scéně.
WASHINGTON – Už od islámské revoluce v roce 1979 tvrdé jádro íránského vedení neúnavně vykresluje Spojené státy jako rasistickou a krvežíznivou mocnost, která je odhodlána utiskovat muslimy po celém světě. Nic tento výklad nenahlodává více než zvolení Afroameričana Baracka Obamy, který podporuje dialog s Íránem a jehož prostřední jméno – Hussein – evokuje ústřední postavu šíitského islámu. Zatímco politika Bushovy administrativy častokrát napomohla spíše ke sjednocení různorodé íránské politické krajiny proti společné hrozbě, Obamovo prezidentské působení by mohlo zvýraznit hluboké vnitřní rozpory v této zemi.
Ačkoliv íránskou vládu v současné době pevně kontrolují netolerantní konzervativci, je možné, že Obamovo vítězství oživí zastánce umírněné linie a reformátory mezi politickou elitou, kteří nevymřeli, ale momentálně spí. Od moci je odstavili stoupenci tvrdé linie, kteří využili obav Íránců o bezpečnost – zvýrazněných i přítomností několika desítek tisíc amerických vojáků v sousedních zemích – jako záminky ke zmanipulování voleb, potlačení disentu a zrušení politických a sociálních svobod. Až se však prezident Mahmúd Ahmadínežád pokusí v červnu 2009 o znovuzvolení, budou pro něj reformátoři pravděpodobně představovat těžkou výzvu.
Také pro mladou íránskou populaci – která je ze všech blízkovýchodních států nejméně antiamerická – se objevila nová naděje na usmíření se Spojenými státy, jež se během Bushovy éry jevila jako nemožná. Skepse vůči americké politice sice u obyvatelstva přetrvává, ale Íránci všeobecně chápou, že jejich země se nikdy nevymaní z izolace a nikdy nevyužije svůj enormní potenciál, pokud se nezmění její nepřátelské vztahy s USA. Íránská veřejnost, v posledních letech vytlačená na okraj a propadající deziluzi, je odhodlána znovu se objevit na politické scéně.