Írán - země paradoxů

Írán oslavuje třiadvacáté výročí své Islámské revoluce nostalgickými výpady proti ,,velkému Satanovi Americe``. Zčásti díky tomu, že americký prezident Bush označil Írán za součást ,,osy zla``, která podporuje terorismus a produkci zbraní masového ničení. Avsak pod povrchem už Írán dávno není státem Ajatolláha Chomejního a islámského práva saríi.

Pravda, Írán si zasluhuje označení regionálního, a dost možná globálního zdroje nestability: jeho podpora libanonského fundamentalistického hnutí Hizballáh s úspěchem podkopává už beztak mizivou naději na palestinsko-izraelské usmíření. Vnitřní vývoj Íránu je ovsem komplexní a démonizace islámské republiky mu rozhodně neprospívá. Stejně nedobré je rovněž dělit Íránce na ,,konzervativce`` a ,,reformátory``.

Írán je v mnoha ohledech možná nejzajímavějsí zemí v regionu. Má totiž největsí sance dospět - nikoli k demokraci v západním slova smyslu - ale k větsí otevřenosti a liberalizaci. Paradoxem je, tento jeho potenciál vychází z jeho ideologie islámského státu. Po prvních neklidných a násilných letech íránské revoluce přisly roky pozoruhodného pokroku. Například:

To continue reading, please log in or enter your email address.

Registration is quick and easy and requires only your email address. If you already have an account with us, please log in. Or subscribe now for unlimited access.

required

Log in

http://prosyn.org/tcdispa/cs;