18

Noví intervencionisté

MNICHOV – Důsledky ruské intervence v Sýrii dalece přesahují hranice Blízkého východu. Vojenská kampaň Kremlu vychýlila patovou situaci ve prospěch vlády a zhatila úsilí o dosažení politického kompromisu na ukončení války. Zároveň znamená počátek nové éry v geopolitice, ve které rozsáhlé vojenské intervence neprovádějí pouze západní koalice, ale i země jednající ve vlastním úzkém zájmu, mnohdy v rozporu s mezinárodním právem.

Od konce studené války stavěla diskuse o mezinárodních vojenských akcích proti sobě silné a intervencionistické západní mocnosti a slabší země typu Ruska a Číny, jejichž vedoucí představitelé tvrdili, že státní suverenita je svatá a nedotknutelná. Současné události v Sýrii jsou dalším důkazem, že se situace mění. Zatímco Západ ztrácí k intervencím chuť – zvláště když vyžadují účast pozemních vojsk –, země jako Rusko, Čína, Írán a Saúdská Arábie se stále více vměšují do záležitostí sousedních států.

Po genocidách ve Rwandě a na Balkáně v 90. letech rozpracovaly západní země doktrínu takzvané humanitární intervence. Princip „zodpovědnosti chránit“ (známý pod zkratkou „R2P“) volal země k zodpovědnosti za blaho vlastních občanů a nutil mezinárodní společenství k zásahu, když vlády nedokážou ochránit civilisty před masovými zvěrstvy – případně když samy civilisty ohrožují. Tato doktrína postavila na hlavu tradiční koncept státní suverenity a v zemích typu Ruska a Číny ji brzy začali pokládat za pouhou zástěrku pro změny režimu pod patronátem Západu.

Je tedy přinejmenším paradoxní, že Rusko používá koncept podobný R2P k ospravedlnění vlastní intervence – s tím rozdílem, že v tomto případě nebrání občany před vládou, nýbrž naopak. Ruské úsilí je v podstatě argumentem pro návrat k éře absolutní suverenity, v níž nesou vlády výlučnou zodpovědnost za to, co se děje na jejich území.