0

Imperiální nadutost

Spojené státy, typické výroky o vlastní výjimečnosti, se obvykle považují za prosté dějinných analogií. Srovnání s osudy dřívějších impérií však začínají být běžnější.

Nedávno mě ohromila analogie z německé historie: katastrofa německého vedení během první světové války, ztělesněná císařem Vilémem II. Vilém nastoupil na trůn roku 1888 ve věku 29 let, poté co jeho liberální otec po 88 dnech vládnutí podlehl rakovině krku. Jeho dědeček Vilém I. stál v čele pruských vojenských vítězství, která Bismarckovi umožnila vytvořit v roce 1871 sjednocenou říši. Vilém II. během dvou let zbavil Bismarcka funkce.

Vilém II. se dostal do čela země krok od ovládnutí Evropy. Už v 90. letech 19. století bylo Německo nejsilnější mocností na kontinentu. Moc ale vyvolává opozici a vyděšení němečtí sousedé začali vytvářet obranné aliance.

Vilém stavěl na odiv svou absolutní moc, neboť věřil, že je božského původu. Pohrdal parlamentem, jehož omezené pravomoci určovala ústava, jejíž neznalostí se vychloubal. Byl inteligentní, zapůsobil na něj technický pokrok, snad měl dokonce nadání, ale byl nevzdělaný a vznětlivý. Vychutnával si pozlátko moci a vyžíval se v uniformách. Jeho okázalost a výstřednost byly naprosto nepruské.