0

Jak zachránit euro

BRUSEL – Evropská unie prochází zásadním okamžikem. Zakladatelé Hospodářské a měnové unie (HMU) už před zrozením eura varovali, že fiskální rozmařilost by pro stabilitu společné měny představovala nebezpečí. Členské země eurozóny nicméně trvaly na tom, že si v této oblasti zachovají plnou suverenitu.

Řešením vzniklého hlavolamu měl být Pakt stability a růstu, fungující v tandemu s ujednáním Maastrichtské smlouvy označovaným za „zákaz finančních výpomocí“. Od tohoto ujednání se očekávalo, že si vynutí tržní disciplínu, a od Paktu zase, že udrží stabilitu veřejných financí, když napevno určí striktní mez velikosti schodků národních rozpočtů.

Obojí se ukázalo jako marné. Pakt stability a růstu „nepřiměřeným“ deficitům očividně nezabránil a klauzule nepřipouštějící finanční výpomoci propadla hned u první zkoušky, když evropští lídři tváří v tvář řecké krizi 11. února oficiálně deklarovali, že členové eurozóny budou „v případě potřeby rozhodně a koordinovaně jednat, aby v eurozóně jako celku zajistili finanční stabilitu.“

Neschopnost prosadit tržní kázeň prostřednictvím ujednání o nepřípustnosti výpomoci byla předvídatelná: nad touhou bránit morálnímu hazardu, který vzniká, když se zachraňují nerozvážní dlužníci, téměř vždy za systémové krize trumfuje bezprostřední zájem na zachování stability trhů. V září roku 2008 ovšem vláda Spojených států uvažovala jinak, a aby si vynutila tržní disciplínu, nechala zkrachovat Lehman Brothers. Pohroma, která následovala, byla dokladem toho, jaké škody může neřízený krach způsobit.