100

Řecký odchod jako ekonomická příležitost

TILTON – První věta Římské smlouvy z roku 1957 – ustavující listiny celku, jenž se nakonec přetavil v Evropskou unii – vyzývá ke „stále užšímu svazku evropských národů.“ Nedávno se však tento ideál dostal do ohrožení; podkopala jej jeho vlastní politická elita, která zavedla společnou měnu, leč naprosto nedbala na zlomové linie v podloží.

Působením zdánlivě nekonečné řecké krize se teď praskliny vydraly na povrch – a rozevřely se. A nikde nejsou vidět zřetelněji než na vztahu mezi Řeckem a Mezinárodním měnovým fondem.

Když v roce 2010 propukla krize eura, evropští představitelé si uvědomili, že jim schází potřebné expertní znalosti, aby se vypořádali s hrozbou suverénních platebních neschopností a potenciálním rozpadem měnové unie. Předejít krachu eurozóny se pro činitele EU stalo vrcholným politickým imperativem, a proto se obrátili o pomoc na MMF. Neobvyklosti výsledné intervence Fondu jsou dokladem toho, jak závažné problémy eurozóny byly – a stále jsou.

V prvé řadě Dohoda o MMF vyžaduje, aby jednal pouze se subjekty, které jsou za přijímanou pomoc plně zodpovědné: s „ministerstvem financí, centrální bankou, stabilizačním fondem či jinou obdobnou fiskální agenturou“ členské země. Jenže instituce, s nimiž MMF v eurozóně vyjednává, už za správu makroekonomiky ve svých zemích zodpovědné nejsou; tuto pravomoc drží Evropská centrální banka. Když půjčuje Řecku, je to jako by Fond půjčoval útvaru na nižší než národní úrovni, například krajské nebo obecní samosprávě, aniž by trval na garanci splátek ze strany národních orgánů.