0

Sbohem jednáním na vlastní pěst

Klíčovým ponaučením, které si příští americký prezident vezme ze zkušeností Bushovy administrativy, bude dozajista zjištění, že multilateralismus má svůj význam. Pojetí americké hegemonie a jednostranných reakcí má pramalý smysl, když se většina vážných výzev, před nimiž dnes státy stojí – problémů, jako jsou klimatické změny, pandemie, finanční stabilita a terorismus –, vymykají kontrole i těch největších zemí. Všechny vyžadují multilaterální spolupráci.

Organizace spojených národů může hrát významnou roli při pomoci legitimizovat a zavádět do praxe mezistátní dohody, ale i její nejbližší přátelé přiznávají, že její značná velikost, rigidní regionální bloky, formální diplomatické procedury a zatěžující byrokracie často brání konsensu. Jak prohlásil jeden moudrý člověk, problémem multilaterálních organizací je otázka, „jak zapojit všechny do akce, a přitom zůstat akční“.

Jednou z možností je doplnit OSN vytvořením neformálních poradních organizací na regionální a globální úrovni. Například během finančních krizí, které následovaly po ropných šocích ze 70. let, hostila francouzská vláda vedoucí představitele pěti předních ekonomik, aby s nimi prodiskutovala a koordinovala politiku. Ideou bylo udržet schůzku malou a neformální tím, že se počet účastníků omezil na kapacitu knihovny na zámku v Rambouillet.

Udržení malých rozměrů skupiny se však ukázalo jako nemožné. Brzy se totiž změnila na skupinu „G7“, jejíž členy tvořily rozvinuté průmyslové ekonomiky. Později se rozrostla o Rusko a vznikla „G8“. K výročnímu summitu „G8“ pak bylo nedávno přizváno dalších pět zemí, čímž de facto vznikla skupina „G13“.