17

Čtyři německá ne

BERLÍN – Německá pozice ve vztahu k Evropě se stala odmítavou a staženou. Její politici odmítají aktivnější fiskální politiku pro země eurozóny postižené krizí; odmítají podpořit evropský investiční program, který by zajistil růst a poptávku; místo aby vyhlásili jako svůj primární cíl rychlejší růst potenciálu země, vyhlásili fiskální přebytek; a začali se otáčet zády k Evropské centrální bance (ECB) v rámci úsilí proti deflaci a nedostatku úvěrů. Ve všech těchto čtyřech bodech se Německo mýlí.

Můžeme si být jistí, že německé odmítání úzkoprsých návrhů Francie a Itálie na bezpodmínečnou fiskální expanzi, je opodstatněné. Konec konců, fiskální stimulus může fungovat jedině v případě, že podporuje soukromé investice a je doprovázen mnohem ambicióznějšími strukturálními reformami. Těmi reformami, kterým v současně době Francie a Itálie odolávají.

Německo má však veškerou potřebnou moc k tomu, aby implementovalo reformy zaměřené na stabilitu, které chce pro Evropu. Pro začátek by mohlo společně s Evropskou komisí přinutit Francii k usilí o hlubší reformy, výměnou za více času pro konsolidaci deficitu.

Německo se nicméně nemůže oddávat své posedlosti reformami na straně nabídky bez toho, aby se zároveň snažilo o prorůstová opatření. Německo ví dobře z vlastní zkušenosti z počátku 21. století, že prospěch z reforem na straně nabídky a to konkrétně zlepšená konkurenceschopnost a vyšší dlouhodobé tempo růstu, je věc, které trvá dlouho, než se patřičně projeví.