0

Německá politická stagnace

Před rokem se Angela Merkelová, nová okouzlující kancléřka Německa, ocitala v poslední etapě své předvolební kampaně. Úřadující kancléř Gerhard Schröder za ní v průzkumech veřejného mínění zaostával natolik, že se domnívala, že oslaví drtivé vítězství a že si může dovolit vylíčit drsné rysy programu liberálních úspor, který ve své předvolební kampani nastínila. Ohlásila dokonce zvýšení daně z přidané hodnoty – které se její vláda skutečně rozhodla v roce 2007 uskutečnit.

Němečtí voliči ovšem její upřímnost neocenili. Když jako svého kandidáta na post ministra financí jmenovala profesora práv Paula Kirchhofa, jenž v Německu obhajoval rovnou daň, předvolební procházka růžovým sadem se pro Angelu Merkelovou proměnila v noční můru. Ztratila téměř veškerý náskok a nakonec zvítězila jen s nepatrným odstupem, odstupem tak malým, že nebylo možné uskutečnit upřednostňovanou koalici s liberály. Místo ní byla nucena vytvořit koalici se Schröderovou vlastní stranou, sociálními demokraty, byť bez Schrödera samotného.

Brzy se uzavře Merkelové první rok vlády. Na poli mezinárodních vztahů byl úspěšný. Získala si respekt svých partnerů v EU a zdařilo se jí urovnat otřesené vztahy se Spojenými státy. Svými neokázalými způsoby a intelektuální silou (je držitelkou doktorátu z fyziky) si rychle vydobyla úctu, a to i u Vladimíra Putina, jehož mateřštinou plynně hovoří.

Zklamala ovšem všechny, kdo doufali, že bude pokračovat ve Schröderově agendě hospodářské reformy Německa, ba že ji bude prohlubovat. Ačkoli její partajní program hovoří o otevírání odborových smluv, uvolňování ochrany zaměstnanců a zejména o změně struktury pobídek sociálního systému, Merkelové vláda o těchto záležitostech z velké části mlčí. Obezřetné kroky směrem ke mzdovým dotacím, které její vláda podnikla, jsou pouhé přikrášlení a nelze je brát vážně.