0

Německé fiskální bláhovosti

PRINCETON – Po celém světě explozivně rostou schodky veřejného sektoru. Vlády se vyrovnávají s rozsáhlými výdaji za záchranu bank a podniků postižených finanční a hospodářskou krizí. Panuje všeobecný konsenzus, že keynesiánský stimul je nezbytný. Přitom se tvůrci politik s rostoucí nervozitou poohlížejí po „strategii úniku“. Vědí, že s deficity nemohou hospodařit navěky, ale nechce se jim ohlásit, kdy má bolestivý odklon začít.

Německo je jiné, a to nikoli proto, že teď neutrácí, ale kvůli tomu, jak hovoří o budoucnosti. Německá vláda při výpadu proti schodkům a ve snaze zformulovat jasnou únikovou strategii zvolila obzvlášť agresivní postup. Kancléřka Angela Merkelová kritizuje Federální rezervní systém Spojených států a Bank of England za „kvantitativní uvolňování“, které centrálním bankám v praxi umožňuje monetizovat mnoho typů vládních i nevládních dluhů. Německé vládě se také podařilo prosadit ústavní zákon požadující, aby vládní deficit do roku 2016 nepřesahoval 0,35% HDP a aby byl do roku 2020 eliminován.

Jak útoky na přespříliš uvolněné centrální banky, tak snahy o snížení vládního dluhu jsou v Německu nesmírně populární. Ekonomové z celého světa (včetně Německa) je však v hojné míře pranýřují jako nesmysl.

Merkelová není prvním německým politikem, který si osvojil tvrdý postoj vůči měnové politice a zadluženosti – a není první ani v tom, že čelí záplavě mezinárodní kritiky. Když se svět na konci 70. let potýkal se směsí stagnujícího růstu a inflace, kancléř Helmut Schmidt britským, francouzským a americkým lídrům neústupně pověděl, že jejich schodky jsou nesprávné a nebezpečné. Byl přesvědčen, že řešením stagflace „je, že ti, kdo mají deficity, by se jich měli zbavit“. Schmidtovi vysoce postavení kolegové jej začali pokládat za arogantního.