0

Sjednocení Německa a nová Evropa

PAŘÍŽ – Tento komentář jsem začal psát krátce po jednom pozoruhodném výročí. Třetí říjen 1990 byl faktickým datem implementace ohromujícího rozhodnutí přijatého sotva o měsíc dříve. Třiadvacátého srpna odsouhlasila východoněmecká Volkskammer neboli Sněmovna lidu jednostrannou věrnost východoněmeckých spolkových zemí západoněmecké ústavě. Článek 23 spolkové ústavy SRN to sice umožňoval, avšak Volkskammer toto rozhodnutí nekonzultovala ani se západoněmeckou vládou, ani s jejím parlamentem!

Podmínky sjednocení byly později definovány ve smlouvě podepsané v Berlíně 31. srpna 1990 a schválené východoněmeckým i západoněmeckým parlamentem 20. září. Téhož dne byla v Moskvě podepsána mírová smlouva mezi oběma německými státy a čtyřmi vítěznými mocnostmi a 3. října bylo oficiálně ohlášeno sjednocení.

Tyto události, jichž dosáhli tři hlavní aktéři, otřásly světem – a navždy ho změnily. Prvním aktérem byl Michail Gorbačov, který schválil otevření hranic mezi Rakouskem a Maďarskem, čímž odstartoval sled událostí vedoucích až ke sjednocení. A byl to Gorbačov, kdo prohlásil, že sovětská vojska nezasáhnou na podporu v nesnázích se ocitnuvších komunistických režimů proti vůli jejich lidu – toto prohlášení bylo přímo adresováno Německé demokratické republice.

Druhou klíčovou postavou byl západoněmecký kancléř Helmut Kohl, který do těchto pootevřených dveří vtrhl, nedbaje varování spojenců. Třetím aktérem pak byl východoněmecký lid, jenž bez ohledu na rizika hromadně vyšel do ulic, aby demonstracemi postrčil sjednocení kupředu.