0

Z Olympie do slepé uličky

PAŘÍŽ – „Nesměšujte sport a politiku!“ Tento vzdorovitý pokřik čínských vládců v odpověď na hrozící bojkot letošních letních olympijských her v Pekingu neobstojí. Sport a politika jsou odjakživa úzce svázané.

Zřetelných příkladů je dost a dost. Berlínské olympiádě v roce 1936 vévodila nacistická propaganda stejně jako atletické události. Během studené války přispěla „pingpongová diplomacie“ k oživení vztahů mezi Čínou a Spojenými státy. Německo v roce 1990 vyslalo společný olympijský tým, ještě než se země znovu sjednotila.

Tvrdit, že politiku a sport lze v dnešním mediálním věku oddělovat lépe než v minulosti, je obzvlášť naivní. Olympiáda byla Pekingu udělena na základě směsi ekonomických a politických důvodů a Čína po hrách toužila z týchž důvodů. Současné napětí mezi Čínou a (především) západním veřejným míněním v předvečer pekingské olympiády je důsledkem nekompetentnosti, pokrytectví a oprávněného, leč kontraproduktivního rozhořčení.

Nekompetentnost Číny, která se projevila v jejím přístupu ke krizi v Tibetu, by neměla nikoho překvapovat. Čínský režim je, prostě a jednoduše, obětí své neschopnosti se reformovat. Čína olympiádu považovala za symbolickou příležitost upevnit a oslavit své nové postavení ve světě. Vyvedeni z míry děním v Tibetu a nakažlivostí a popularitou toho, co označují za „protičínské“ nálady, vládci Číny se uchýlili k tradičním nástrojům autoritářských režimů a proti západním kritikům obracejí hluboce zakořeněný nacionalismus a pocit pokoření svých občanů.