0

Od deprese ke svobodě

Klinická deprese postihne v té či oné životní fázi přibližně každého čtvrtého člověka. Jde o těžký a vleklý stav mysli, při němž normální smutek přerůstá v bolestný pocit beznaděje, sklíčenosti, nedostatku motivace a únavy. Přestože je však dobře definována, zůstává klinická deprese pro různé lidi různou věcí a její forma se mění od mírné po těžkou.

Mírná deprese může vyústit v rozjímání nad negativními aspekty vlastního já či ostatních, častý pocit rozmrzelosti, podrážděnosti nebo vzteku, lítost nad sebou samotným a potřebu neustálého chlácholení ze strany někoho jiného. Může se také odrazit v nejrůznějších fyzických obtížích, které zjevně nezpůsobila žádná fyzická choroba.

Se zhoršováním deprese se pocity extrémního smutku a beznaděje kombinují s nízkou sebeúctou, výčitkami, ztrátou paměti a potížemi s koncentrací, což dohromady navozuje ukrutně bolestný stav mysli. A aby toho nebylo málo, mohou nastat i změny v základních tělesných funkcích. Obvyklé denní rytmy jako by se rozhodily: pacient nemůže spát nebo spí příliš mnoho, nemůže jíst nebo jí příliš mnoho. Zápal pro obvykle příjemné činnosti vyprchává. Někdy se dokonce objevuje pocit, že život nestojí za to žít a po smrti by bylo lépe.

Nejběžněji nasazovanou léčbou deprese je užívání antidepresiv. Jde o relativně levnou terapii a rodinným lékařům, kteří léčí většinu pacientů s depresemi, se snadno předepisuje. Jakmile však daná epizoda skončí a medikamentózní léčba ustane, mívá deprese tendenci k návratu: nejméně 50% pacientů, kteří zažili první depresivní epizodu, zjišťuje, že se deprese vrací, ačkoliv se jim zdálo, že se již plně zotavili.