0

Od centrální banky k centrálnímu plánování?

BERKELEY – Už přes 170 let se uznává doktrína, že když nastane likviditní tíseň, trhům nelze důvěřovat. Když padají ceny i u bezpečných aktiv a úrokové sazby šplhají na nebetyčné úrovně, protože obchodníci i finančníci dohromady chtějí víc likvidních aktiv, než kolik aktuálně existuje, není jednoduše bezpečné nechat trhy, aby situaci vyřešily.

V takovém okamžiku musejí zakročit centrální banky a stanovit cenu likvidity na rozumnou úroveň – učinit z ní cenu centrálně plánovanou a úředně řízenou – a nedovolit, aby se kyvadlo volně zhouplo v reakci na poptávku a nabídku soukromého sektoru. Právě to je doktrína „věřitele poslední záchrany“.

Už víc než polovinu této éry – řekněme 85 let – se uznává doktrína, že trhům nelze věřit ani v běžných časech, jinak takový postup vede k likviditní tísni anebo inflační bublině. Takže centrální banky musejí určovat cenu likvidity na trhu den co den.

Podle stoupenců Knuta Wicksella centrální banka musí udržovat tržní úrokovou míru v okolí přirozené úrokové míry. Ne, řekli stoupenci Johna Maynarda Keynese, musí vyvažovat výchylky obchodní vitality, aby stabilizovala agregátní poptávku. Právě naopak, prohlásili následovníci Miltona Friedmana, musí zachovávat stabilitu tempa růstu peněžní nabídky, upraveného vzhledem k rychlosti oběhu peněz. Ve skutečnosti platí, že když dodržujete jednu z těchto zásad, dodržujete vlastně všechny, neboť jde o tři způsoby popisu toho, co je postatou téhož úkolu a téže reality.