0

Třetí muž Francie

Máme sledovat prezidentskou kampaň ve Francii s obdivem, anebo s úzkostí? Nebo snad se špetkou obojího? Každopádně nelze popřít, že jde o velkou „show“ se všemi atributy hollywoodského trháku, a to včetně překvapivé zápletky: příchodu „třetího muže“ v podobě Françoise Bayroua.

Ačkoliv se jeho vítězství nezdá pravděpodobné, Bayroua je dnes nutno brát vážně. Za prvé a především nalezl v Ségolène Royalové a Nicolasu Sarkozym dva pozoruhodné mluvčí pro vlastní kandidaturu. Čím více se Royalová navrací ke „klasice“ Socialistické strany a čím více se Sarkozy otevřeně dvoří krajní pravici, tím rychleji stoupá Bayrouova popularita. Trvalé pochyby Francouzů o kompetentnosti Royalové a charakteru Sarkozyho jsou dozajista hlavním důvodem Bayrouova dramatického vzestupu ve výzkumech veřejného mínění, od sedmiprocentní podpory na počátku kampaně až na současných 22%.

Druhý důvod Bayrouova oslnivého vzestupu nesouvisí ani tak s osobnostmi, jako spíše s celonárodní náladou ve Francii. Týž důvod, který vedl většinu Francouzů k odmítnutí návrhu Smlouvy o Ústavě pro Evropu v referendu v květnu 2005, je možná povede k tomu, aby nyní hlasovali pro Bayroua, nejproevropštějšího ze všech kandidátů.

Proč tento paradox? Hlas, který v roce 2005 znamenal „ne“ ústavní smlouvě, nyní znamená „ne“ předákům francouzské levice a pravice. V prezidentských volbách v roce 2002 se rozčarování ze systému odrazilo v silné podpoře politických extrémů, přičemž Jean-Marie Le Pen jakožto vůdce krajní pravice se dokonce probojoval do druhého kola. Naproti tomu v roce 2007 – a to představuje skutečný pokrok – vyjadřuje velký segment francouzské populace rozčarování ze systému tím, že cítí pokušení volit „extrémní střed“, tedy Bayroua.