Když se Nicolas Sarkozy stal prezidentem Francie, prohlásil, že jeho vlast je zpátky v hlavním proudu Evropy. Od té chvíle je Sarkozy ve víru evropské politické šarvátky.
Jeho energie – ve spojení s vyjednávacími schopnostmi německé kancléřky Angely Merkelové – překonala odpor vůči nové reformní smlouvě, již lídři EU právě v Lisabonu ratifikovali, a po dvou letech ochromující váhavosti postavila Evropskou unii opět na nohy. Tento triumf ovšem znamenal jen částečný návrat Francie do evropské obce. Francouzi si teď musejí vyřešit vlastní nejednoznačné přístupy k Evropě, které po desítky let ovlivňovaly národní politiky.
Francie už půlstoletí mísí dva naprosto odlišné přístupy k Evropě. Někteří Francouzi považují EU za společenství, kde se národní zájmy nevyhnutelně sbíhají. Na druhém kraji je gaullistické přesvědčení, že EU není pro Francii ničím víc než „násobitelem moci“ k obraně vlastních národních zájmů.
Když se Nicolas Sarkozy stal prezidentem Francie, prohlásil, že jeho vlast je zpátky v hlavním proudu Evropy. Od té chvíle je Sarkozy ve víru evropské politické šarvátky.
Jeho energie – ve spojení s vyjednávacími schopnostmi německé kancléřky Angely Merkelové – překonala odpor vůči nové reformní smlouvě, již lídři EU právě v Lisabonu ratifikovali, a po dvou letech ochromující váhavosti postavila Evropskou unii opět na nohy. Tento triumf ovšem znamenal jen částečný návrat Francie do evropské obce. Francouzi si teď musejí vyřešit vlastní nejednoznačné přístupy k Evropě, které po desítky let ovlivňovaly národní politiky.
Francie už půlstoletí mísí dva naprosto odlišné přístupy k Evropě. Někteří Francouzi považují EU za společenství, kde se národní zájmy nevyhnutelně sbíhají. Na druhém kraji je gaullistické přesvědčení, že EU není pro Francii ničím víc než „násobitelem moci“ k obraně vlastních národních zájmů.