0

Po stopě eura

Dějiny eura jsou zářným příkladem toho, jak ekonomické myšlenky utvářejí veřejné mínění a jak nakonec přetvářejí politické a ekonomické instituce. Kanaďan Robert Mundel, nositel Nobelovy ceny za ekonomiku v roce 1999, byl první, kdo psal o užitku měnových unií. Projekt, na jehož konci stojí zrod eura, byl inspirován nejen Mundellovými myšlenkami, ale také pochopením významu a smyslu efektivních pravidel pro interakci mezi vládními úřady, jako jsou centrální banky, a zbytkem společnosti.

Evropská hospodářská a měnová unie (EMU) se zrodila ze zdánlivě protichůdného tvrzení, že pravomoci, které vlády mají nad směnnými kurzy a finančními trhy, se obyčejně negativně odrážejí v jejich schopnosti udržet na těchto trzích stabilitu. Itálie je toho dobrým příkladem: před vznikem EMU zemi sužovala vysoká inflace, vysoké úrokové sazby a vysoký vládní dluh, který ohrožoval stabilitu veřejných financí a životní úroveň všech Italů.

Poté, co se směnný kurz a úrokové sazby vymanily zpod přímé kontroly italských vládních úřadů, metla vysoké inflace a vysokých úrokových sazeb zmizela. To však ještě nemusí znamenat, že italské úřady jsou neschopné či nějak zvlášť špatné. Slo pouze o to, že pravidla, jimiž se v Evropě řídila měnová a daňová politika před vznikem EMU, již nebyla vhodná pro vysoce aktivní kapitálové trhy, jež se vyvinuly za posledních dvacet let.

Euro dává také nahlédnout do pozadí politiky ekonomické reformy. Zájmové skupiny pro či proti zavedení eura se nikdy nedokázaly spojit a stát se neochvějnými a neústupnými zastánci či odpůrci, poněvadž hranice mezi ekonomickým prospěchem a náklady na zavedení eura nejsou vždy jasné a zřetelné. Skupiny pro a proti euru se s dobou měnily a v různých zemích se lišily.