0

Kazy mezinárodní spravedlnosti pro Súdán

Ti, kdo pozorně sledují dění v Dárfúru, velice dobře vědí, že súdánský prezident Omar Hasan al-Bašír stojí v čele uskupení politických a vojenských vůdců zodpovědných za vážné a rozsáhlé zločiny proti súdánským občanům, které v regionu den co den páchá tamní armáda za pomoci polovojenských skupin a milicí. Tyranizovaní občané se provinili pouze tím, že patří ke třem kmenům (Fur, Masalit a Zaghawa), z nichž pocházeli rebelové, kteří před několika lety pozvedli zbraně proti vládě.

Každý krok, který má súdánské lídry přimět, aby se ze svých zločinů zodpovídali, je tudíž velice vítaný. Nicméně rozhodnutí žalobce Mezinárodního trestního soudu (ICC) Luise Morena-Ocampa požádat o vydání zatykače na al-Bašíra je ze tří důvodů těžko pochopitelné.

Zaprvé, pokud Morenovým-Ocampovým záměrem bylo dosáhnout zatčení al-Bašíra, mohl vydat zapečetěnou žádost a požádat soudce ICC o vydání zapečetěného zatykače, který by byl zveřejněn, teprve až al-Bašír vycestuje do zahraničí. Jurisdikce soudu byla ve věci zločinů v Dárfúru ustavena na základě závazného rozhodnutí Rady bezpečnosti Organizace spojených národů, což znamená, že soudem vydané příkazy a zatykače musí vykonat i státy, které nejsou účastníky statutu ICC. Jelikož však žalobce dal žádost o zatykač veřejně ve známost, al-Bašír se – za předpokladu, že soudci žádosti vyhoví – může jednoduše vyhýbat cestám do zahraničí a zatčení tak uniknout.

Zadruhé, Moreno-Ocampo se nevysvětlitelně rozhodl obžalovat pouze súdánského prezidenta, nikoli však ostatní příslušníky politického a vojenského vedení, kteří masové zločiny v Dárfúru společně s ním naplánovali, nařídili a organizovali. Kdyby byl Hitler v říjnu 1945 naživu, 21 obžalovaným, již byli souzeni v Norimberku, by nebylo dovoleno pláchnout.