Skip to main content

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated Cookie policy, Privacy policy and Terms & Conditions

acemoglu13_Mlenny Getty Images_berlinwalltheendsign Mlenny/Getty Images

Pád Berlínské zdi a sociální demokracie

CAMBRIDGE – Už před 30 lety bylo jasné, že pád Berlínské zdi změní všechno. Co přesně ale bude ta změna znamenat pro světovou politiku v jedenadvacátém století, se stále ještě teprve uvidí.

Do roku 1989 Sovětský svaz – a komunismus obecně – odsoudil desítky milionů lidí k chudobě a zřetelně nedokázal konkurovat západnímu ekonomického modelu. Během čtyř desítek let si studená válka vyžádala miliony životů na různých bojištích po celém světě (kde se konflikt rozpálil mnohem víc, než jeho název napovídá) a stala se záminkou k represi a dominanci elit v desítkách zemí napříč Latinskou Amerikou, Afrikou a Asií.

Jenže éra po studené válce navzdory všem svým příznivým důsledkům zvrátila také západní sociálnědemokratickou úmluvu: soustavu záchranných sociálních sítí, regulace, všestranných veřejných služeb, politik přerozdělování daní a institucí na trhu práce, které dlouho ochraňovaly pracující a méně šťastné členy společnosti. Podle politologa Ralfa Dahrendorfa (jak jej cituje zesnulý Tony Judt) tento politický konsenzus představoval „největší pokrok, který dosud dějiny poznaly“. Nejenže ve většině vyspělých ekonomik omezil a poté snížil nerovnost, přispěl také k desítkám let setrvalého růstu.

Hospodářský růst poválečné éry se zrodil z široce soupeřivých trhů, vytvořených pomocí regulace, která zlomila vaz monopolům a mocným konglomerátům. Závisel také na štědře podporovaném systému veřejného školství a vládou financovaných inovací. Růst počtu dobře placených slušných pracovních míst během oné doby byl důsledkem působení institucí na trhu práce, které zaměstnavatelům bránily uplatňovat nad svými zaměstnanci přehnané pravomoci; firmy by bez takových mantinelů vytvářely pracovní příležitosti s nízkým ohodnocením a nevlídnými pracovními podmínkami.

Neméně důležitou úlohu hrála sociální demokracie v politice. Její redistribuční instituce a programy sociálního státu by neměly naději přežít, kdyby politická moc nespočívala mimo okruh elit. Široce založené politické participace bylo dosaženo reformami, které rozšířily volební právo a prohloubily demokratické procesy. Za nimi stály silné politické strany, například Švédská strana dělnická, a odborové svazy. Jejich motorem byly univerzalistické ideje, které lidi motivovaly k podpoře a obraně demokracie.

Spojené státy se v mnoha ohledech od svých západoevropských protějšků nelišily. Během éry Nového údělu a poválečného období nadšeně rozbíjely trusty a přitahovaly uzdu politickému vlivu movitých. Institucionalizovaly vládou spravované starobní a invalidní důchody (Sociální zabezpečení), podporu v nezaměstnanosti a redistribuční zdanění a zavedly různá opatření k odstranění chudoby. Vyjadřovaly se sice protisocialisticky, nicméně osvojily si sociální demokracii s americkými rysy – což mimo jiné znamenalo, že tamní záchranná sociální síť byla slabší než v jiných zemích.

Subscribe now
ps subscription image no tote bag no discount

Subscribe now

Subscribe today and get unlimited access to OnPoint, the Big Picture, the PS archive of more than 14,000 commentaries, and our annual magazine, for less than $2 a week.

SUBSCRIBE

Bez komunismu nelze nic z toho pochopit. Vždyť sociálnědemokratická hnutí vzešla z komunistických stran a mnohá z nich – včetně sociálních demokratů v poválečném Německu a francouzské Socialistické strany – neopustila socialistickou rétoriku až do 60., ba dokonce 80. let. Zatímco strany, které se při vytváření nových institucí na trhu práce, zajišťování vysoce kvalitních veřejných služeb a dosahování širokého společenského konsenzu ukázaly jako neúspěšnější, například Švédská strana dělnická a britská Labour Party, svůj raný marxismus obvykle zavrhly, stále hovořily týmž jazykem jako jejich marxistické sestřenice.

Ještě podstatnější je, že sociálnědemokratickou úmluvu přijaly samotné elity, jako prevenci proti komunistické revoluci. Právě toto protikomunistické pojetí sociální demokracie motivovalo intelektuály, jako byl ekonom John Maynard Keynes, jeden z architektů poválečného řádu, a politiky, v USA prezidenty od Franklina D. Roosevelta přes Johna F. Kennedyho až po Lyndona B. Johnsona. Obdobně hrozba komunismu (ze Severní Koreje) přiměla jihokorejské lídry uskutečnit ambiciózní pozemkové reformy a investice do vzdělávání a současně tolerovat jistou míru odborového působení, vzdor přání zachovat nízké mzdy.

Když se ale komunismus zhroutil – jak coby hospodářský systém, tak ideologie –, podtrhl pod sociální demokracií židli. Znenadání postavena před nutnost vytvořit novou, neméně inkluzivní a neméně všestrannou ideologii projevila levice neschopnost úkol zvládnout. Současně si špičky už beztak sílící pravice vyložily krach komunismu jako signál (a příležitost) k demontáži sociální demokracie ve prospěch trhu.

Přijetí této agendy však bylo z řady důvodů ve značné části Západu chybou. Zaprvé přehlíželo, jak sociální stát, instituce na trhu práce a veřejné investice do výzkumu a vývoje přispěly k poválečnému růstu. Zadruhé nedohlédlo, že odstraňování sociálnědemokratických institucí oslabí samotnou demokracii, neboť upevní moc zavedených politiků a bohatých lidí (kteří během tohoto vývoje budou dále bohatnout). A zatřetí ignorovalo ponaučení z meziválečných let, kdy absence široce založených ekonomických příležitostí a pevných sociálních sítí vytvořila podmínky pro vzestup levicového i pravicového extremismu.

Americký prezident Ronald Reagan a britská premiérka Margaret Thatcherová si zřejmě představovali svět s efektivnějšími trhy a odlehčenou byrokratickou regulací. Jenže politická revoluce, kterou zahájili, vyvrcholila prezidenstvím Donalda Trumpa v USA a vládou pod vedením Borise Johnsona ve Spojeném království.

Sociálnědemokratickou úmluvu je teď zapotřebí přepracovat pro jedenadvacáté století.

Za tím účelem je třeba, abychom si uvědomili problémy, jimž vyspělé ekonomiky čelí, od nespoutané deregulace přes finančnictví utržené ze řetězu po strukturální změny, jež přináší globalizace a automatizace. Dále je třeba zformovat novou politickou koalici, která bude natolik široká, aby dokázala pojmout průmyslové dělníky, kteří zůstávají jedním z politicky nejaktivnějších segmentů populace, třebaže jejich počty se snižují.

Vůbec nejdůležitější ale je, abychom si uvědomili, že omezování moci velkých firem, poskytování všestranných veřejných služeb, včetně zdravotnictví a kvalitního školství, ochrana pracujících a potlačování vzestupu špatně placené, prekérní zaměstnanosti a investice do výzkumu a vývoje nejsou jen politiky, které je třeba hodnotit s ohledem na jejich ekonomické důsledky. Jsou jádrem sociálnědemokratického projektu a základem prosperující a stabilní společnosti.

Z angličtiny přeložil David Daduč

https://prosyn.org/4BWLv1tcs;
  1. op_dervis1_Mikhail SvetlovGetty Images_PutinXiJinpingshakehands Mikhail Svetlov/Getty Images

    Cronies Everywhere

    Kemal Derviş

    Three recent books demonstrate that there are as many differences between crony-capitalist systems as there are similarities. And while deep-seated corruption is usually associated with autocracies like modern-day Russia, democracies have no reason to assume that they are immune.

    7