15

Dá se euro opravit?

PAŘÍŽ – Když německý ministr financí Wolfgang Schäuble nedávno položil na stůl možnost odchodu Řecka z eurozóny, chtěl tím dát najevo, že se žádná členská země nemůže vyvázat z přísné disciplíny měnové unie. Ve skutečnosti však jeho iniciativa vyvolala mnohem širší diskusi o principech upravujících euro, jeho řízení i samotných důvodech jeho existence.

Pouhé dva týdny před Schäubleho návrhem přitom vedoucí evropští představitelé nechali prakticky bez povšimnutí zprávu o budoucnosti eura, kterou připravili předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker a jeho kolegové z ostatních institucí Evropské unie. Nový spor o Řecko však mnohé politiky přesvědčil o nutnosti návratu k rýsovacímu prknu. Občané si zatím kladou otázku, proč mají společnou měnu, zda to má smysl a zda lze dospět k dohodě o její budoucnosti.

Pro měny stejně jako pro státy jsou důležité mýty o vzniku. Podle konvenčního výkladu bylo euro politickou cenou, kterou Německo zaplatilo za francouzský souhlas se sjednocením. Ve skutečnosti německé sjednocení pouze poskytlo konečný impulz projektu vymyšlenému v 80. letech s cílem vyřešit dlouhodobé dilema. Evropské vlády měly silnou averzi vůči plovoucím devizovým kurzům, o nichž předpokládaly, že budou neslučitelné s jednotným trhem, ale současně nebyly ochotné zavést měnový režim ovládaný Bundesbankou. Skutečně evropská měna stojící na německých principech se jevila jako nejlepší cesta vpřed.

Při zpětném ohlédnutí bylo opětovné sjednocení Německa spíše prokletím než požehnáním. Když byly devizové kurzy v roce 1999 uzamčeny, byl německý kurz nadhodnocený a německá ekonomika měla potíže; francouzský kurz byl podhodnocený a tamní ekonomika zažívala konjunkturu. Během následujících deseti lety pomalu rostly nerovnováhy mezi ožívajícím Německem a zeměmi, kde nízké úrokové sazby vyprovokovaly úvěrový boom. A když v roce 2008 vypukla globální finanční krize, byly podmínky zralé na dokonalou bouři.