0

Příští kroky Evropy

Terorismus v Londýně a francouzské i nizozemské odmítnutí ústavní smlouvy Evropské unie opět vrátily do módy europesimismus. Krach červnového summitu EU a trpké rozbroje mezi Tonym Blairem a Jacquesem Chirakem dokonce podnítily některé pozorovatele k vyhlášení začátku konce Evropy.

Tito lidé se však mýlí. Evropa není mrtvá ani neumírá. Nedávné události přesto znamenají konec jedné podoby evropské integrace – vize o „stále těsnější unii“, z níž vznikne federální stát a stane se novou supervelmocí.

Této vizi však nebylo dáno přežít ještě před nedávnými nezdary. V okamžiku, kdy se původní šestice zakládajících zemí začala rozšiřovat o severoevropské, jihoevropské a nejnověji i o východoevropské země, byla stará federální vize odsouzena k zániku. Ústava byla koncipována tak, aby učinila pětadvacetičlennou Evropu efektivnější, nikoliv aby vytvořila silný federální stát.

Chirakova rétorika často obsahuje zmínky o „multipolárním světě“, v němž již Spojené státy nejsou jedinou supervelmocí. Nedávný výzkum Pewova střediska zjistil, že pro mnoho Evropanů ztratily USA přitažlivost a přivítali by, kdyby Evropa hrála ve světové politice významnější roli. I kdyby však Amerika přišla o část své atraktivní „měkké síly“, evropská postindustriální veřejnost není ochotna zaplatit cenu – v podobě zdvojnásobení či ztrojnásobení podílu obranných výdajů na celkovém HDP – za investici do armádního sektoru, která by byla zapotřebí k vyrovnání její „tvrdé síly“.