Příští krok Evropy

Od chvíle, kdy Francie a Nizozemsko odmítly navrhovanou Ústavní smlouvu Evropské unie, zaměstnává lídry EU to, že ukazují prstem jeden na druhého nebo obviňují francouzské a nizozemské voliče z nepochopení otázky, jež jim byla položena. Ani sebevětší míra osočování však nemůže zakrýt skutečnost, že 50 let po vytvoření Evropského společenství Evropa k podepření své jednoty zoufale potřebuje nový politický rámec, ne-li přímo nový projekt.

Ovšemže, francouzští a nizozemští občané neodpovídali na otázku, na niž se odpověď očekávala. Jejich hlasy byly protestem proti globalizaci, odmítnutím současného světa s jeho vzdálenými a nepochopitelnými mechanismy vládnutí. Tak jako v případě antiglobalizačního hnutí lze i nové antievropanství považovat za poptávku po „jiném světě“ – konkrétně za „alter-evropanství“.

Dvě světové války a válka studená formovaly evropskou integraci jako projekt míru, obrany základních hodnot Západu a společné hospodářské prosperity. Pád komunismu v roce 1989 a šance na překonání historických předělů kontinentu pak vyžadovaly předefinování evropského projektu. Smlouvy z Maastrichtu (1992) a Amsterdamu (1997) daly EU novou organizační strukturu a položily základy politických institucí odpovídajících hospodářské síle Evropy. Smlouva z Nice (2000) byla výsledkem poměrně chatrného kompromisu.

To continue reading, please log in or enter your email address.

To access our archive, please log in or register now and read two articles from our archive every month for free. For unlimited access to our archive, as well as to the unrivaled analysis of PS On Point, subscribe now.

required

By proceeding, you agree to our Terms of Service and Privacy Policy, which describes the personal data we collect and how we use it.

Log in

http://prosyn.org/p3Eb3KT/cs;

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.