0

Nekonečná evropská ústava

Devětadvacátého října se vedoucí představitelé Evropské unie sejdou v Římě, aby podepsali novou Ústavní smlouvu unie. Bezpochyby přitom zazní slova chvály na jedinečný charakter tohoto dokumentu a v tomto případě nepůjde o žádné vychloubání, protože ústava EU se opravdu nepodobá žádné jiné ústavě, která kdy byla sepsána.

Většina ústav - včetně té americké - touží „zmrazit dějiny" či nastolit trvalý institucionální řád, který odolá čerstvým větrům změny. Ve své podstatě je ústava vskutku pokusem „zkrotit" historii tak, aby se řídila spíše lidskými zákony než vlastní logikou obnášející i nevítané eventuality a hříčky osudu.

Ústava EU je naproti tomu sepsána s nevyřčeným pochopením, že instituce, které zakládá, jsou přechodné, že nejsou ani zdaleka optimální a že by bylo žádoucí je ihned změnit, kdyby to umožňovala politická realita. Politická realita v dnešní Evropě však neumožňuje vytvoření takového dokumentu, jaký by si signatáři opravdu přáli sepsat, a tak má ústava, kterou nakonec sepsali, založit proces vývojové změny, který bude motivovat další postupná zlepšení - zlepšení, u nichž panuje naděje, že jednoho dne vymažou samotné uspořádání, jež dnešní ústava EU zakládá.

Architekti Ústavní smlouvy unie již od počátku nikdy vážně nepředpokládali, že jejich návrh přetrvá v podobě, v jaké ho sepsali. Místo toho chápali svou roli tak, že se ubírají dávno vyšlapanou cestou evropské integrace v postupných krocích.