0

Evropská policie svědomí

Příběh podzimního odmítnutí mého jmenování za člena Evropské komise je notoricky znám. Do komise mě jmenovala italská vláda, ale svou kandidaturu jsem byl nucen stáhnout kvůli homofobním poznámkám, které jsem údajně pronesl před výborem pro občanská práva, spravedlnost a domácí záležitosti Evropského parlamentu. Nyní, když se již usadil prach tohoto sporu a byla složena komise nová, je načase se zeptat, jaká ponaučení si lze z této aféry vzít.

První ponaučení se týká nepostradatelnosti přesných informací a zpravodajství v politice. Demokracie funguje pouze v případě poctivého referování o projednávaných otázkách. Každý pochopitelně může události komentovat a hodnotit, jak se mu zlíbí. Ve sdělovacích prostředcích je však zapotřebí vysoký standard věrnosti pravdě; jinak začnou být debaty příliš zkreslené, než aby mohli občané správně hodnotit jejich smysl. Reportéři nemají právo překrucovat fakta, aby je poté odhalili.

V mém případě bylo hlavní obvinění proti mé osobě smyšlené: žádné homofobní prohlášení jsem neučinil. Stejně tak jsem nevnesl do debaty o svém jmenování otázku homosexuality. To učinili moji odpůrci. Rovněž citově zabarvené slovo „hřích“ jsem nezavedl do debaty a nespojil ho s homosexualitou já. Také to udělali moji nepřátelé.

Místo toho jsem řekl toto: jako praktikující římský katolík, který se řídí učením své církve, bych si mohl myslet, že homosexualita je hřích. Nelze však vyvozovat, že by toto přesvědčení mohlo mít jakýkoliv vliv na moje rozhodování, pokud zároveň neřeknu a nebudu věřit, že homosexualita je také zločin. Nic podobného jsem ovšem neřekl.